Kacířská kniha

Recenze

Vytvořeno 9. 10. 2011 2:00

Autor: Lenka Martinková

Název románu od Huga N. Gerstla Písař nezní nijak závadně a jeho podtitul Román o jediné ženě na papežském stolci probouzí zvědavost.

Román začíná celkem obstojně. Martin se po smrti otce vydává do Londýna, kde se seznámí s mladičkou Joan. Zatím všechno odpovídá tomu, že se příběh odehrál v 9. století. Joan si přeje být vzdělaná, ale je jenom dívka a jako taková nemá žádnu šanci ve světě mužů. V hlavě se jí proto zrodí ďábelský plán.
V rodné Anglii se už nemá co nového dozvědět, a tak se v převleku za muže vydává studovat na pevninu, kam ji doprovází jej přítel Martin. A právě začátkem Joaniny cesty po Evropě se kvalita příběhu zhoršuje...

Gerstl si zvolil dobré téma – příběh jediné ženy-papežky je zajímavý a láká mnoho autorů, ale možná to pro něj jakožto pro amerického autora bylo o něco těžší. Na jeho psaní je poznat, že přesně nezná dějiny 9. století v Evropě. Pak mu nic nebrání v tom, aby hrdinové v Uhrách jedli zeleninu, která u nás byla známá až po objevení Ameriky. Stejně tak bohatí měšťané žijí v mnohapatrových kamenných domech, které si v té době nemohl dovolit ani vládnoucí kníže.
I když přehlédnu tyto do očí bijící chyby, hned je nahradí jiné nedostatky. Možná je originální psát historický román v ich formě, ale vzhledem k tomu, že jde o příběh papežky a ne vypravěče Martina, byla by mnohem lepší er forma, a to zvláště v okamžiku, kdy se přátelé musí rozdělit. Autor je pak svázán svojí volbou a život Joan může popisovat jen podle toho, co vyprávěla po svém návratu.

Když se řekne historický román, většina čtenářů si představí, že se autor skutečně bude zabývat osudy předem vybrané historické (ať fiktivní, nebo skutečné) osoby. Gerstl toto očekávání bohužel zklamal. Román je na pomezí cestopisu, obsáhlé literatury faktu a zmiňovaného historického románu. Tím autor své dílo mnohdy zbytečně prodlužuje, místo aby se věnoval příběhu jediné ženy na papežském stolci.

Potěšující věcí je, že se autor nevyhýbá popisům značně erotických scén, a to ať jde o papežku, nebo obyčejnou vesničanku. Z historie je sice známé, že „papež“ Jan VIII. porodil při jakémsi procesí, ale nikdo neví, jak celá aféra dopadla, přesto je Gerstlovo vysvětlení značně kacířské a neuctivé vůči církvi. Na druhou stranu je nutné uznat, že tyto scény děj okoření a rozpohybují.

Většina vyprávění o papažce Janě končí v okamžiku, kdy při procesí porodí. Podle některých pramenů mohla být na místě i s dítětem popravena, ale rozhodně se na tyto zprávy nedá spolehnout. Po téhle události mizí a v dnešních soupisech papežů o ní není jediná zmínka. Připomínkou zůstala zvláštní stolička, na které se ještě v 15. století zkoumalo, je-li papež skutečně muž. I tady Gerstl přichází s novou myšlenkou: co by to bylo za román, kdyby hrdinka nepřežila?! Proto je mnohem lepší ji spolu s dítětem schovat na pěkném romantickém místě…

Ukázka z knihy:

Chvíli jsme ještě s Joan pili na ten zázrak, který nám Bůh přichystal.
Nakonec se mi podařilo říct to, nač jsme oba mysleli. „Tak jsme tady, daleko od světa i od všeho ostatního. Co uděláme se zbytkem našich životů?“
„Ach, Martine, přestáli jsme toho spolu tolik! Jsme staří a jsme přátelé. Buďme… staří přátelé!“
A tak to bylo a je.
(Hugo N. Gerstl: Písař. Praha: Motto 2011, s. 449.)

Knihu Písař vydalo nakladatelství Motto