Syrová podstata instinktivního bytí

Recenze

Vytvořeno 10. 10. 2011 2:00

Autor: Petr Měrka

Americký klasik hororu Jack Ketchum, jinak vlastním jménem Douglas E. Winter, vstoupil do světa literatury prvotinou, jež se stala kultovní i přesto, nakolik byla znehodnocena redakčním zásahem, který mírnil detailní popisy sadistického násilí toho vůbec nejhrubšího zrna. I tak se jí však podařilo vyvolat rozporuplné, často rozhořčené reakce nejen kritické obce, ale i v řadách samotných čtenářů.

Nám se dostává do rukou verze, která se snaží vzkřísit původní podobu tohoto románu, jehož originál byl samotným autorem, po zásadních neshodách s odpovědnou redaktorkou, vyhozen do koše, a tak nenávratně ztracen.

Jistě, dá se souhlasit se slovy Martina Šusta uvedenými v doslovu: „Dnes, kdy je k dispozici necenzurovaná podoba románu, možná jeho syrovost už tolik nepřekvapí, přesto však stále zůstává jedním z nejneznepokojivějších hororových příběhů v dějinách žánru a jeho vliv na mnoho dalších spisovatelů či filmových scenáristů je nesporný.“ Navzdory tomuto tvrzení není četba tohoto díla rozhodně pro slabé povahy. Ač sám sebe považuji za otrlého, několikrát se mi zvedl žaludek. A to ani v nejmenším nepřeháním a míním to doslova. Patrně bych též neoplýval tolikou odvahou louskat něco takového v noci při svitu pouhé baterky. Už jenom pro mocnou a nanejvýš přesvědčivou sugestivnost, s jakou je tato úžasná kniha napsána.

Pro román Po sezóně je příznačná naprostá věrohodnost všech seběhnuvších se událostí. V podstatě je obsah s chladnokrevnou precizností formován tak, aby byl u čtenáře navozen dojem, že něco podobného by se mohlo přihodit kdykoli i jemu samotnému. Což je současně jeden z mnoha důkazů autorova nepopiratelného mistrovství.

V úvodu nás Ketchum děsem pouze jemně pohladí, ale takovým způsobem, až vás zamrazí na zádech a po těle vyskočí husí kůže, pročež si nás po dalších přibližně 100 stran zvolna připravuje na jedno z nejkrvavějších a nejkrutějších divadel, jež zcela jistě přesahuje zvrácenou představivost průměrného člověka. A právě v tom to vězí. Nikdo z nás není dokonale dobrý ani zlý. Jsme tvořeni jin a jang.
I takový anděl má v sobě kus netvora.

Podstata tohoto románu však tkví ve střetu toho, co zveme primitivností a jejího opaku, jíž je civilizovanost, přičemž velký důraz je kladen na bestialitu tvorů oděných podobně jako pravěcí lidé, které bychom s velkou dávkou nadsázky mohli nazvat dětmi.

Závěrečná třetina knihy přetéká nejenom krví, ale hlavně úchylnou bizarností a rychlým sledem scén, jež zcela jistě nikoho neponechají bez následků – nervy napjaté k prasknutí, oči vypoulené, sjíždějící řádek za řádkem, a to vše doprovází intenzivní pocit znechucení.

Jako by kdesi v odlehlé divočině přetrvala bez povšimnutí skupina jedinců podobná fragmentárním pozůstatkům nám dobře známých kmenů, které dodnes svým způsobem života prodlévají v paleolitu. Viz třeba ty z Paupy-Nové Guiney.

A tyto kreatury se zčistajasna vynoří jako duchové ze záhrobí ve vaší bezprostřední blízkosti vyzbrojené noži, sekerami a…

A pak ty děti. Jednomu z nich ležela hlava snad pět metrů daleko od těla. Dalšímu, už venku, žádná hlava nezbyla. V jeho případě to vypadalo na zásah nějakou velkorážní kulkou. Podobně na tom byla ta žena, pokud se vůbec dalo ženou nazvat cosi, co smrdělo jako týden stará krabička od mléka.
(Ketchum J. Po sezóně. Přel. M. Žáček. Laser-Books: Plzeň 2011, s. 163.)

Knihu Po sezóně vydalo nakladatelství Laser-Books