Nesmrtelná Větrná hůrka od Ellise Bella

Recenze

Vytvořeno 9. 11. 2011 1:00

Autor: Alena Oudová

Knižní trh je místem, kde mohou ekonomicky řečeno nenasytní čtenáři uspokojovat své touhy a potřeby. Na pultech knihkupectví se objevují stále nové a nové knižní tituly a čtenář pomalu ani nestíhá sledovat všechny novinky, které vycházejí, a hlídá si jen ty, které dle jeho individuálního úsudku nebo doporučení přátel a recenzních hodnocení časopisů stojí „za to“.

Když jsem se naposledy procházela mezi knižními regály a hledala vhodné dílo na víkend, který se po opravdu dlouhé době ukázal jako volný, zabloudila jsem k dílu notoricky známému, i když v novém knižním přebalu. K Větrné hůrce od Emily Brontëové. A proč vlastně ne, klasika přece nikdy neuškodí.

Příběh Větrné hůrky a přilehlých panství je mnohým jistě notoricky znám. Těm, kteří jej nečetli, mohu prozradit, že to je dech beroucí příběh o přátelství až za hrob, o lásce, o pokřiveném charakteru a o osudu dvou rodin natolik odlišných, že by málokdo předpokládal, že si jednou budou tak blízko.

Na panství Drozdov, které je ve vlastnictví pána na Větrné hůrce, přijíždí nový nájemník, gentleman z Londýna, mladý pan Lockwood. V úmyslu navázat přátelské vztahy se vypraví na Větrnou hůrku poznat svého pana domácího. Nevlídné přivítání a škaredá povaha statkáře je však pouze prvním překvapením, které na mladého muže čeká. Stejně nedůtklivá povaha mladého Haretona a paní Kateřiny, která je v přímém kontrastu s její krásnou tváří, jej však vyvede z míry a donutí zamyslet se nad podstatou nenávisti a zloby, kterou v sobě obyvatelé Větrné hůrky skrývají.

Prostřednictvím vypravěčky velké části příběhu, služebné paní Deanové, se následně dozvídá celý příběh Větrné hůrky a Drozdova. Příběh, který sahá do dob, kdy byl majitel panství, Heathcliff, přiveden původním pánem na statek a přijat do rodiny jako vlastní. Příběh o nezlomitelném přátelství dvou lidí, které v jistém ohledu přerostlo v poněkud bizardní lásku srdcí, jimž nebylo souzeno být spolu. Příběh, který přesahuje i do další generace, která je stižena pohnutými osudy svých rodičů a čelí osudu, jenž by si pro sebe sama nebyla bývala nikdy vyvolila.

Příběh je dějově velmi vyvážený, čtenář se v něm neztrácí, i když sleduje hned několik dějových linií a svazky a vztahy mezi jednotlivými hrdiny jsou spletité a rozsáhlé. Brontëová dokáže vylíčit prostředí Drozdova jako skutečný ráj, kdežto při pomyšlení na Věrnou hůrku obklopenou močály a vřesovišti, kde se dlouho drží sníh a do stavení profukuje pod dveřmi ledový vítr ze slatin, jde člověku při čtení skutečný mráz po zádech. S psychologií osob si autorka příliš nepohrává, ale pozorný čtenář si charaktery dokáže domyslet a odvodit s ohledem na jejich jednání a roli v celém příběhu.

Na Větrné hůrce, která se v originálu jmenuje Wuthering Heights, je jediným románovým dílem britské autorky, která je jednou z proslulých sester Brontëových. Své dílo však v roce 1847 publikovala pod mužským pseudonymem Ellis Bell. Proč se za své dílo styděla, když nebylo za co? O studu není nasnadě mluvit. Nicméně Brontëová tvořila v období mužů, být spisovatelem bylo téměř podřadné, takoví lidé byli vnímáni a zařazováni jaksi na okraj společnosti, o to více, že se jednalo o ženy. Nehledě na to, Emiliino dílo šokovalo tehdejší společnost, protože na svoji dobu přistupovalo ke společenské roli křesťanství a církve vůbec velice nekonvenčně a o pojetí dobra a zla hovořilo zcela bez zábran a dovolím si tvrdit poměrně vyzývavě. Jestli chtěla Brontëová záměrně provokovat, nebo do svého díla vtiskla jen část sebe samé reprezentovanou názorovou diferenciací od tehdejších společenských standardů, se dnes můžeme pouze domnívat.

Emily zemřela záhy po vydání svého románu. Ten v období svého vydání nesklidil přílišný úspěch. Jednu dobu byl dokonce považován za rané dílo Emiliiny úspěšnější sestry Charlotte. Dílo bylo doceněno až ve 20. století a dodnes se o něm hovoří jako o jednom z nejvýznamnějších literárních počinů anglické literární tvorby.

Ukázka z knihy:

Byl to hluboký hlas, mně cizí, ale když vyslovil mé jméno, bylo v tom přece jen cosi povědomého. Plna strachu se ohlédnu, kdo to je. Vždyť dveře byly zavřené a nikoho jsem u nich neviděla, když jsem přicházela ke schůdkům. Pod přístřeškem na zápraží se něco pohnulo, popošla jsem blíž a spatřila vysokého muže v tmavých šatech, s tmavým obličejem a vlasy. Opíral se o sloup dveří a sahal po klice, jako by si chtěl sám otevřít.
Kdo to může být? uvažuju. Pan Earnshaw? To ne, ten má docela jiný hlas.
„Už hodinu tu čekám,“ řekl ten člověk a já si ho nepřestávala prohlížet. „Celou tu dobu je tu ticho jako v hrobě. Netroufal jsem si vejít. Vy jste na mě zapomněla? Podívejte se přece, copak mě nepoznáváte?“
Přistoupil ke světlu – líce měl snědé a zarostlé černým plnovousem, zamračené čelo, oči zvláštní, hluboko vpadlé. Ty oči jsem znala.
„No ne!“ vykřikla jsem a spráskla ruce úžasem. Nevěděla jsem, nemám-li ho pokládat za zjevení z onoho světa. „No ne, vy jste se vrátil? Jste to vážně vy? Doopravdy?“
„Ano, já! Heathcliff!“ odpověděl a vzhlédl ode mne vzhůru k oknům, která třpytivě odrážela měsíční paprsky, ale neukazovala žádné světlo zevnitř. „Je někdo doma? A kde je ona? Nelly, vy nemáte radost? Neděste se tak! Je tady? Mluvte! Musím si promluvit s vaší paní, jenom pár slov. Jděte, povězte jí, že s ní chce mluvit někdo z Gimmertonu!“
„Jak to na ni zapůsobí?“ zvolala jsem. „Co si počne? Vždyť i já jsem z toho celá pryč – ona se zblázní. Heathcliff zase u nás! A tak změněný! Mně to nejde do hlavy. Byl jste na vojně?“
„Jděte a vyřiďte, co jsem řekl!“ přerušil mě netrpělivě. „Čekal jsem až příliš dlouho.“
(Brontëová, Emily. Na Větrné hůrce. Praha: Leda, 2009. S. 106–107.)

Knihu Na Větrné hůrce vydalo nakladatelství Leda