Lidská duše utonulá v bezradnosti

Recenze

Vytvořeno 8. 12. 2011 1:00

Autor: Petr Měrka

Porno. Toto slovo nám neodmyslitelně vytane na mysli po přečtení jistých kontroverzních pasáží knihy, která je jinak nanejvýš poetickým vyjádřením se jejího autora k tématům, jakými kupříkladu jsou: Trauma plynoucí z odcizení se kulturní tradici svých předků, či odlišný přístup ke konveční realitě, jenž je následně konfrontován s normou požadovanou většinovou společností. Avšak v řadě neposlední – a to především – jde o ztracenou lásku a rozpolcenost nitra.

Co nám Rjú Murakami, za jehož nezpochybnitelnou následovnici můžeme považovat Hitomi Kaneharovou, autorku Autofikce či Hadi a náušnice, ve svém prosaickém debutu nazvaném téměř surrealisticky Nekonečná, téměř průzračná modř, předkládá? Na první pohled by se mohlo zdát, že především slogan přináležející rocku: Sex, drogy a… Onen zmíněný hudební žánr.

Děj se přece odvíjí poblíž americké vojenské základny. Znudění okupanti šukají jako králíci, fetují co jim to nozdry a žíly dovolí a tento jejich životní styl, plný nezřízené anarchie a nihilismu, uhrane mladým Japoncům, pro něž se doslova stane alfou a omegou.
Z dětí se stávají promiskuitní ruiny s rozpíchanými žílami, abscesy a trpící neustálými návaly deprese, které se dají zažehnat pouze a výhradně aplikací heroinu, jenž jim aspoň na krátký okamžik poskytne euforii a tolik potřebnou energii k tomu, aby oddálily pokus o sebevraždu.

Popisované scény překypují bezohlednou krutostí a naprosto sobeckými mezilidskými vztahy, jejichž jediné pojítko jsou genitálie, hudba a různé způsoby jak nejrychleji nabýt co možná největšího finančního obnosu.
Z dívek se stávají kurvy nebo modelky magazínů určených pro pány. Zatímco chlapci se uchylují ke zločinu, či dýlování drog.
To co je naplňuje jakýms takýms existenčním smyslem jsou divoké orgiastické večírky, jejichž nespoutaně radostný průběh bývá zpravidla završen kocovinou a deziluzí.

Příběh je vyprávěn v ich formě, střídají se v něm různé retrospektivní polohy, kdy je skutečnost deformována snem anebo účinkem nějaké toxické látky. Speedem počínaje a halucinogeny konče.
Autor nám předkládá tvůrčím způsobem katarzi a snaží se uchopit to cosi prchavé, co zveme životem. Tak jako každý z nás hledá a tápe. Dožaduje se zodpovězení jeho smyslu. Jaký má vůbec účel naše bytí?

Narodit se, vyrůst, pracovat – z pohledu dnešního světa pokud má člověk štěstí – a potom natáhnout bačkory. Neustále pohánění stresem. Spěcháme a strachujeme o to, jestli budeme mít dost peněz, abychom si mohli dopřát koupit jídlo, uhradit náklady spojené s bydlením, splatit hypotéku.

Ač kniha vyšla už v roce 1976, tak si dovolím tvrdit, že na aktuálnosti stále nabývá. Svět se nám mění před očima a nejde to zastavit. Nastal čas, abychom vzali osud do svých rukou a nezůstali jen nějakými pasivními, labilně rozházenými neurastenickými loutkami.

Její sliny mi kapaly na prsa. Jackson se s ní začal vášnivě líbat. Můj penis se jí v pochvě zmítal jako chcíplá ryba. Svým žárem mě ta žena vysušila na prach. Jackson mi vrazil do vyschlých úst svůj horký penis. Jako by mi rozžhaveným kamenem popálil jazyk. Zatímco mi jezdil penisem po jazyku, začali si s černoškou něco prozpěvovat. Nerozuměl jsem jim ani slovo, anglicky to nebylo a znělo to jako nějaká modlitba, jako buddhistická sútra odříkávaná v rytmu kong. V okamžiku, kdy se mi penis zachvěl a já málem začal ejakulovat, ze mě černoška sesedla, vsunula mi ruku pod zadek a vrazila mi prst do díry. Když viděla, jak se mi oči zalily slzami, zasunula ho ještě hlouběji a začala s ním kroužit. Na obou stehnech měla neumělé bělavé tetování usmívajícího se Ježíše Krista.
(Murakami, R. Nekonečná, téměř průzračná modř. Přel. J. Levora. Argo: Praha, 2011, s. 54)

Knihu Nekonečná, téměř průzračná modř vydalo nakladatelství Argo