Viliam Klimáček – Horúce leto 68

Recenze

Vytvořeno 6. 12. 2011 1:00

Autor: Marek Lollok

Otázka naší komunistické minulosti ani dvacet let po revoluci není uzavřená. Zaplaťpánbůh za to – bylo by chybou zapomenout na čtyřicetileté období nesvobody, stejně jako by nebylo dobré vše z této doby en bloc zavrhnout. V naší literatuře se po roce 1989 objevilo několik knih, které se beletristicky zabývaly léty normalizace, ať už primárně či mimochodem. Nemálo z nich bylo čtenářsky velmi úspěšných – namátkou například Báječná léta pod psa Michala Viewegha či Hrdého Budžese Ireny Douskové.

Pohledu do zpětného zrcátka se nebrání ani Slováci, s nimiž jsme kdysi tvořili jeden stát a s nimiž jsme si tedy prošli lecčím dobrým i zlým. Nedávno se právě na slovenské půdě objevil rozsáhlejší společenský román Stalo se prvního září (Pavol Rankov) postihující na delší časové ploše život obyčejných lidí v soukolí dějin (toto okřídlené úsloví ještě nelze odhodit mezi klišé, neboť události dvacátého století mnohdy opravdu byly složitým strojem nadrobno přemílajícím lidské osudy). Rankovova kniha byla promptně přeložena do češtiny – protože slovensky už zapomínáme – a záhy se stala úspěšnou i u nás. V relativně rychlém sledu po ní se objevuje další slovenský ,,historický román“ – Horúce leto 68 Viliama Klimáčka.

Název knihy, stejně jako přebal s malůvkou svůdné blondýny opírající se o červený kabriolet s dvěma muži a bratislavským hradem v pozadí může mást. Nejedná se žádný milostný příběh, nejde ani o idylické vzpomínání na báječná léta mládí. Naopak, svým způsobem se jedná o razantní obžalobu socialistického zřízení, které poznamenalo život většiny z nás. Klimáček se netají svým odmítavým vztahem ke komunismu, avšak jeho popis, zejména z hlediska vykreslení hlavních charakterů, zdaleka není černobílý. K ruce si bere nejfrapantnější případy zasahovaní diktátorského režimu do občanských práv i soukromí jedince.  V Horúcem letě 68 jsou předloženy důmyslně integrované příběhy lidí, kteří by nejspíš žili normálním (rodinným, profesním i společenským) životem nebýt – normalizace.

Klimáček vypráví o posrpnových emigrantech, tedy o lidech, kteří se museli rozejít nejen s nepříjemným režimem, ale i s životem v rodné vlasti. Jejich peripetie jsou místy tak neuvěřitelné, že bychom řekli, že jsou přefabulované a ,,šustí papírem“. Jenže jestliže nás autor semtam upozorní, že materiál na román není z jeho hlavy, ale vzešel z podrobných rozhovorů se skutečnými lidmi, zpozorníme a čteme pokorně dál. V závěrečném poděkování všechny jmenuje, přičemž poznamenává, pro jakou postavu byl kdo inspirací. Ještě jednou a nejzřetelněji se tak stvrzuje cílevědomý pokus o umělecké a přitom co nejpravdivější zpracování skutečných osudů.

Setkáváme se s umírněným komunistou Alexandrem, řečeným Šani, který je nucen rozetnout dilema mezi odchodem do exilu a setrváním v Československu; v prvním případě pomůže dceři, avšak opustí manželku, ve druhém naopak. Stejně tak Tereza, židovská dívka, kterou srpnová okupace jakožto ,,Mňačkovo dítě“ zastihne na poznávacím pobytu v Izraeli. Domů do Bratislavy se už nevrátí, kromě toho, že ji otec ještě před definitivním uzavřením hranic přiveze do Vídně nejnutnější věci, svou rodinu na dvacet let neuvidí. Třetí hlavní postavou je Jozef, evangelický kněz, který se z nutnosti stal divadelníkem, v kanadských začátcích pak také metařem, skladníkem a poslíčkem, aby se konečně mohl vrátit ke svému snu a stal se reverendem. Postavy jsou provázány příbuzensky (manželka Jozefa Anna je sestrou manželky Šaniho, Šaniho dcera Petra je spolubydlící a přítelkyní Terezy, matka Terezy je zase přítelkyní Anny) i profesně, přičemž se v průběhu románu dostávají do různých vzdáleností a konstelací, až se nakonec většina z nich uchytí v Kanadě.

Autor se tématem československých dějin druhé půle 20. století a nezabývá poprvé. Slovenské divadlo Arena před nedávnem uvedlo jeho hru Dr. Gustáv Husák (s podtitulem Vězeň prezidentů – prezident vězňů) prezentující metodou téměř dokumentaristickou život posledního, avšak velmi vlivného komunistického prezidenta. Klimáček, vnímavý k rozporuplnosti osobnosti tohoto politika, si povšimnul mnoha tragikomických paradoxů politikova života; se stejnou pozorností v knize Horúce léto 68 nyní postihuje paradoxy života v komunistickém státě vůbec. V padesáti krátkých, zhruba desítistránkových kapitolách, které jsou označovány divadelnickou terminologií ,,obrazy“ a symbolickým, vždy jednoslovným názvem, se otevírají pohledy na často nezvyklé situace a problémy, jež musí lidé opouštějící republiku řešit – způsob překročení hranic, pokus o záchranu alespoň části majetku, hledání střechy nad hlavou a shánění prvního zaměstnání v exilu, formality spojené s udělením azylu, z problematické dorozumívání se s rodinou za hranicemi, kulturní šok aj.

Z hlediska věrohodnosti je sympatické, že autor se z historie, kterou sám na vlastní kůži intenzivně zažíval a již nyní hodnotí, nevylučuje. Stojí sice nad světem svých postav, a ví o nich vše (dokonce i za hranice románu: […] o pätnásť rokov sa stane skvělým doktorom . Pätnásť rokov […] ale eště to nevie. Vie to len autor, a ten si to užíva.), ale čas od času vystoupí se svým vyloženě osobním komentářem či vlastním zážitkem. Například takto se vyloupne při vyprávění o dospívání mladšího bratra jedné z hrdinek: Je však pravda, že Yellow Submarine je v Starej Rude vyprodaná a na vŕzgajucích drevených sedadlech sa do Beatles zaĺubuje dálšie generácia pubertiakov, medzi ktorými sedí aj autor této knihy. Nezdráhá se zavzpomínat víckrát: Sem sa dostáva minimum informácií, ale autor má, ako väčšina obyvateľov socialistických krájin, vybudený talent čítať v náznakách a tešit sa z maličkostí.; Autor skúša prvé cigarety, odmetne lacné Letky a Bystrice a prejde na tie s filtrom […] Vedie chalanské boje proti susednému vchodu, organizuje pretek, kto via buchne dcerami predajne a rozzúri protivnú prodavačku […]. Nakonec se život autora a vypravěče, vykazujícího mnoho společného s Klimáčkovou biografiií, přímo prolne s místem a časem existence literárních postav: Autor netuší, že vo vietnamském ubytovni kúsok od jeho paneláku prave zomiera bielovlasá pani, ktorú občas střetával a ktorej sá trocha bál. Nebo: Autor si roky bude myslieť, že toto je poslaním umelcov – liať popri cestách hvizdy a kladivá – a že pre tento hnus nechce byť umelcom. Začne sa orientovat na prírodné vedy a vyštuduje medicínu.

Dovolím si předpovědět, že kniha Horúce léto 68 bude v blízké době přeložena do češtiny, a možná i jiných jazyků, aby tak mohla vstoupit do ještě širšího povědomí. Je totiž důležitým hlasem v rozpravě o povaze našich – řekněme přímo středoevropských – dějin. Pozoruhodné a zatím spíše neobvyklé je, že příběhy z předlistopadové éry vypráví vážně, tedy bez bagatelizujícího humoru, těžkopádného patosu a vůbec růžových brýlí.

Ukázka:
Písať príbeh z tých rokov znamená prešpikovať ho tými menami. Ak tam bude D, musí tam byť aj Č, aj E a, samozrejme, H. Kdeže román je umenie výberu, ponůkám ten svoj – mená, ktoré elektrizovali našich otcov a mamy a ktoré zabzučeli nám, vtedajším deťom okolo uší a odohnali sme ich, vynechávám. Boli iniciátormi veĺkých dejín, ale ja píšem o dejinách malých. Politici rozhýbali vagón událostí zhora, lenže on letel nadol. Nekontrolovane sa rotil z kopca a viezlo sa v ňom oveĺa via tých, čo naskočili cestou. Dôverčivých ĺudí bez mien. Histórii nestállo za to si ich zapamätať.
Aj keď ich prešli jej kolesá a skrvavených odhodili do Krakov neďaleko trate. Preto žiadni politici. Nezaslúžia si to.
(Klimáček, V. Horúce leto 68, Bratislava: Marenčin PT, 2011, 295 s.)