Účinnější než protidrogová prevence

Recenze

Vytvořeno 30. 12. 2011 1:00

Autor: Lenka Martinková

Proč mládeži ve školách vnucovat primární protidrogovou prevenci? Copak by nestačilo jediné přečtení knihy Znuděn krásou hnusu od Henryho Spensera, aby pochopila, jak život na drogách vypadá? Samotná kniha se zdá být celkem nezajímavá, jako by chtěla zapadnou do šedivé a ničím nezáživné skupiny prvotin mladých autorů. Možná, ale…

Z většinou nepochopitelných příběhů běhá mráz po zádech hlavně proto, že něco takového by se někdy někde a někomu mohlo stát. Příběhy se podobají jako vejce vejci – shánění drog, střídání partnerek, absťák, problémy v partě… O tom při protidrogových prevencích slyší každý, ale nikdo si neuvědomí, že to tak opravdu je. Autor popisuje příhody bezejmenného hrdiny způsobem, při kterém si čtenář uvědomí, o co doopravdy jde.

V anotaci se dá dočíst, že se děj odehrává v „jednom středně velkém maloměstě“. Proč ne? Mohlo by být… Spenser nechává čtenáři nepojmenovaná a blíže nespecifikovaná místa k tomu, aby si doplnil svoje vlastní zážitky, v hlavních rolích si představil, koho uzná za vhodné, místa si může představovat podle svého, zkrátka má absolutní volnost a není nijak svazován autorovými popisy. Jestliže to v první chvíli vypadá jako výhoda, někdy to čtenáři spíše vadí. Nikdy vlastně není jasné, kdo mluví, který hrdinův přítel je který a se kterým prožil jaké dobrodružství. Na druhou stranu je obdivuhodné, že se Henry Spenser obešel na své skoro dvě stě stránkové knize bez použití jmen. Někdy si pomáhá přezdívkami nebo různými poznávacími znaky, ze kterých následně vznikají nejrůznější přízviska, ale to až opravdu v krajních případech.

Někdy čtenáře napadá, že kniha byla sepsána pod vlivem a je určena zase v první řadě pro lidi ve stejném stavu. Za normálních okolností se dají jen těžko pochopit některé úvahy, kterými se autor zaobírá. Některé zdánlivě logické věci do sebe vůbec nezapadají a nadpisy jednotlivých kapitol vypadají nesmyslně. Nebo to byl vlastně záměr?

Do posledního písmenka není nic jasné. Jsou nadávky opravdu myšleny jako nadávky, nebo je to „jenom“ jakýsi způsob komunikace? Těžko říct a autor nechává na čtenáři, jak se k jeho dílu postaví…

Ukázka z knihy:

„Mně elektronická hudba dřív vadila strašně moc, v mý zlý pankový éře, pak jsem neposlouchal jeden čas nic jiného a teď už ji zase
nemůžu nějak vystát, ale na ten hard core bych se stavil“
„Určitě, to stojí za to.“
„Já už budu muset jít, ona na mě čeká u stolu s nějakým kamarádem, ještě si vezmu jedno pivo na cestu a mojito pro ni.“ Jak příznačné.
„Tak tady.“
„Kolik jsem dlužnej?“¨
„Nech to bejt, já natáhnu nějakého opičáka tady.“
„Tak díky moc.“ Konečně jsem si s někým více méně konstruktivně promluvil a ještě jsem ušetřil.
(Spenser, H. Znuděn krásou hnusu. Praha: Mladá fronta 2011, s. 109.)

Knihu Znuděn krásou hnusu vydalo nakladatelství Mladá fronta