Brutální křehkost

Recenze

Vytvořeno 2. 2. 2012 1:00

Autor: Petr Měrka

Brutto je projekt dnes již víceméně comicsového nakladatelství Labyrint, jenž si zaslouží pozornost, a to v mnoha ohledech. Tím hlavním je asi pak osvěta stran tohoto okouzlujícího média a jeho popularizace v maloměšťácky uprděné české kotlině.

Comics je literatura, na níž se může dodnes pohlížet s jistou mírou despektu. Vždyť jde o obrázky a strohý text. Zažité do povědomí jsou především ty, jejichž hlavními protagonisty jsou nezničitelní superhrdinové. Hodně tomu dopomáhá fakt jejich filmového zpracování. Ostatně to se poštěstilo i v případě trilogie Aloise Nebela od autorů Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 – taktéž počin Labyrintu.

Nicméně comics se nezabývá jen superhrdiny, ale i všedním životem. Je to formát, který nahrazuje čím dál víc beletrii jako takovou. Lidé nemají čas. A to je kámen úrazu. Nemusí to být nutně tím, že se jim nechce, a proto nečtou. Velkou roli právě hraje, že na to ani není kdy. Všichni spěcháme a promrháváme naše bytí stresem, jenž je kolikrát zhola zbytečný a zcela vždy do maximální možné míry nezdravý.

Kombinací textu a obrazu se svým způsobem navracíme do prehistorie, tedy doby, kdy vznikaly nástěnné malby. Na mysli nám též můžou vytanout hieroglyfy staroegyptské kultury či třeba taková Dalimilova kronika spadající do éry středověku. Comics je často čtenářsky atraktivnější než klasická kniha, asi pak především pro mladší generaci, která tolik lpí na povrchnosti a originalitu si zaměňuje s módními trendy.

V pořadí už druhé Brutto nám představuje dvě autorské dvojice, kdy jeden tvoří text a druhý zastane stránku vizualizace. V našem případě jde o Petru Rörslerovou a Antonína Hlase, kteří dali vzniknout experimentálnímu celku nazvanému O princezně.

Výtvarnice Röslerová využívá dokumentárních i uměle naaranžovaných snímků, jež dotváří až primitivním dokreslením připomínajícím studentskou recesi. Meritum, či chcete-li pecka radioaktivní pudla, vyprávění této pseudopohádky vězí v kritickém postoji ke konzumní společnosti. V podstatě jde o reflexi soudobého světa, který holduje extrémům, a to jak ohledně klimatu, tak i civilizačním. Představuje nám chudobu, nácky, nenasytnou hamižnost bankéřů, poněkud naivní anarchisty, persekuci ze strany policie a snaží se nás, občas poměrně drasticky, vytrhnout z letargie a otevřít nám oči, neb svět se řítí do pěkných sraček, pro něž bude příznačné zbídačení širokých mas, deklasování demokracie na její parodii, kdy svoboda bude určena jen pro vyvolené a těmi nebude nikdo jiný než egomaniakální boháči. K tomu používá poměrně jednoduchý, až naivní jazyk, leč k mírné škodě místy poněkud šroubovitě deformovaný a četbu ztěžující.

Další dvojici tvoří již výše zmíněný Jaromír 99 a René, jenž je dobře znám ze stejnojmenného časosběrného dokumentu Heleny Třeštíkové. Ten nám umožňuje nahlédnout do cynického světa kriminálu, konkrétně pak pobytu na samotce.

Pro Jaromíra 99 je příznačný černobílý kontrast. Velké černé plochy se střídají s podobně laděnými plochami bílými. Svým způsobem navozuje dojem stínohry, nebo též tak zvaného Černého divadla. Pohrává si s emocemi a dramatickými detaily. Vytváří tak neopakovatelně osobitou poetiku.

O samotném obsahu pak asi vypoví za vše už jenom jeho titul: Fuck of people.

Vydávání comicsů je finančně náročné, proto bychom měli být rádi za pány z Labyrintu, kteří do často riskantního podniku jdou a kolikrát dají šanci i nezavedeným autorům, jakým kdysi kupříkladu byl Nikkarin či Petr Korunka.

„A v tom zámku zbývala převelice půvadná princezna. Život měla skromný, tak na dvě A4 ve wordu. Ač pravda, drobínek umazávala.
Její tatínek byl kouzelník – dokázal zmizet, jen co se princezna narodila. Maminka byla proslulá svou laskavostí a lidem dávala na každém rohu.“
(kol. autorů: Brutto 2. Labyrint: Praha, 2011, s. 4)

Knihu Brutto 2 vydalo nakladatelství Labyrint