Apokalypsa zdravého černého humoru

Recenze

Vytvořeno 15. 2. 2012 1:00

Autor: Petr Měrka

Jakub Vandrovec je zpět a společně s ním i jeho neodmyslitelný druh Semen Korčaško, ukrajinský kozák a kámoš posledního ruského cara Mikuláše II., jimž asistoval i nechvalně proslulý a démonicky působící Rasputin. Ale od té doby uplynulo už spousty vody.

Jakub, dobrodruh a exorcista na pokraji senility, který své mládí prožil zabíjením nacistů a věšením komunistů, vstoupil do nového tisíciletí s nebývalou vervou a nasazením. Ruský kolega Andrzeje Pilipiuka na poli humoristické sci-fi a fantasy prózy Andrej Bělanin (či též Beljanin) o něm dokonce prohlásil, že jde „o polskou odpověď na Barbara Conana“, a mně osobně připadne tato charakteristika velmi výstižná.

Málokterý spisovatel má takový vypravěčský dar vtipu a nadsázky. I když je próza Homo špiritusus možná až zbytečně dlouhá, nenastane jediný okamžik, kdy by vás Pilipiuk nudil. Nepřistihnete ho, že by ztrácel dech, ani se vám nezadaří natrefit na jakékoli slabší místo. Jde o gejzír slov, uragán odstavců, mistrnou fabulaci a v neposlední řadě i ukázku nezpochybnitelné erudice vystudovaného archeologa, který využívá všech svých nabytých znalostí k tomu, aby své čtenáře nejen výtečně pobavil, ale souběžně s tím i obeznámil s historií, byť jen v hrubých obrysech. Z tohoto důvodu ho lze zařadit mezi osvětové autory.

Za hlavního hrdinu si zvolil nezvykle, ale o to výstižněji, starce nad hrobem, jemuž asistuje dědek, který ho svým věkem převyšuje hned o dvě dekády. V podstatě jde tedy o postavy, které by správně měly hnít někde na LDNce (odkladišti těl), protože bezohledná soudobá společnost mnohdy z finančních důvodů neumožňuje blízkým příbuzným, aby se o své umírající rodinné příslušníky mohli adekvátně postarat sami.

Jakub i Semen jsou četnými boji se stvůrami, svým původem převážně spadajícími do sféry nadpřirozena, ošlehaní vidláci, jimž místo krve koluje v žilách samohonka. Zatím v posledním u nás vyšlém titulu, zaobírajícím se tímto značnými parapsychologickými schopnostmi obdařeným bohatýrem, se dostáváme - na popud inkvizicí k pravé víře přivedených homo sapiens fossilis - do hlavního města Polska, Varšavy. Tam se uchýlil poslední uniknuvší šaman těchto „neandrtálců“, a to proto, aby inicioval svého vnuka a společně se znovu povstalým pohanským božstvem - medvědem Mywu - rozpoutali apokalypsu nedozírných rozměrů. Jejím jediným účelem má být znovunabytí volného prostoru a návrat k éře platné před mnoha tisíci lety, kdy se po světě zcela běžně proháněli mamuti, šavlozubí tygři a jiné, poněkud přerostlé a lidskému životu značně nebezpečné bestie.

Eskapády, jež se od toho odvíjí, jsou protkány alternativními realitami, náboženskými fanatiky, cestováním v čase, duchy, ale i soudobými reáliemi, jako jsou kupříkladu takzvaní dresaři – moderní primitivové v teplákových soupravách, s vyholenými lebkami plnými xenofobie a neonacismu, ověšení zlatými řetězy a vybavení baseballovými pálkami, eventuelně ještě tak nunčaky. Neopomenuta nezůstává ani prohnilá a korupcí prolezlá politika.

Pilipiuk píše dynamicky a nápaditě, s dávkami nemalého napětí, přičemž nezapomíná své texty okořenit i odpovídající přítomností tajemna a roztomile dovádivého absurdna. Vřele ho tedy doporučuju každému, kdo potřebuje pozvednout náladu z každodenních existenčních chmur a pošimrat bránici, což ho dovede ke kýženému zdravím oplývajícímu afektu, jakým smích bezesporu je.

„„Co je tenhle? Nějakej čert, nebo ho jenom namazali térem?“ Asi dvanáctiletý hošík zíral na Jersilla jako na opici v zoo.
„Kdepak, to je obyčejný černoch,“ vysvětlil mu stařec. „Takoví otroci se chytají nebo kupují v Africe, po vykastrování jsou použitelní pro jednoduché práce na poli.““
(Pilipiuk, A. Homo špiritusus. Přel. P. Weigel, Laser-Books: Plzeň, 2011, s. 38)

Knihu Homo špiritusus vydalo nakladatelství Laser-Books