Dveře do světa Emerence

Recenze

Vytvořeno 14. 2. 2012 1:00

Autor: Jiří Lojín

Magda Szabó je často označována za jednu z nejlepších maďarských spisovatelek a nové vydání jejího významného románu Dveře poskytuje příležitost si toto tvrzení ověřit a prožít ho na vlastní kůži. Bylo by totiž pošetilé nechat ovlivňovat vlastní úsudek nadšenými reakcemi některých čtenářů, udělenými cenami i skutečností, že se dílo Magdy Szabó stalo vhodnou předlohou pro filmové zpracování. Magda Szabó není českému čtenáři neznámá. Počet jejích knih vydaných v českém překladu je úctyhodný, i když většina z nich vyšla v šedesátých a sedmdesátých letech.

V románu Dveře lze nalézt dvě základní roviny. V té první jsou obsaženy částečně autobiografické prvky, do autorčina života vstupuje hospodyně Emerence. Ve druhé, paralelně probíhající, se postupně odhalují Emerencina tajemství minulého i současného života. Postava, s níž autorka čtenáře konfrontuje, je opravdu velmi zvláštní, stejně jako vztah, který se mezi Emerenci a Magdou (autorčino románové já) postupně vytváří. Pro alespoň dílčí pochopení jednání hrdinek, které se Magda Szabó snaží čtenáři přiblížit, je potřeba sledovat velmi pozorně náznaky obsažené ve scénách, které autorka pokládá za klíčové. Tyto stopy a sen, nahrazující prolog, naznačují směr, kterým se román ubírá. Autorka od počátku pečlivě vytváří atmosféru s předzvěstí pozdější tragédie. Naznačuje osudovost a nevyhnutelnost toho, co se stane. Napíná čtenáře, chytí jej, ukáže mu pootevřenými dveřmi svého příběhu, že tam někde na konci její knihy je rozřešení nějaké záhady, ale ani přesně nespecifikuje, jakáže záhada to je. Na to si musí v průběhu knihy přijít čtenář sám.

Postupné odkrývání podstaty osobnosti Emerence a osudů, které ji formovaly, přichází z různých stran. Z jejích útržkovitých vyprávění, z toho, co vědí sousedé i její rodina, ale hlavně z jejích činů – z reakcí, pohledů, neokázalých úsluh, které prokazuje podle svého uvážení svému okolí. Poznáváme, že si utvořila vlastní svérázný žebříček hodnot, založený na dávání, ale nepřijímání darů, na přivlastňování si lidí, ale odmítání závislosti na jiných, na absolutní apolitičnosti a antiintelektuálnosti. Mezi Magdou a Emerenci je velmi podivné a nesnadno postřehnutelné pouto, které omezuje vypravěčce život a nutí ji dělat věci, které jí nejsou vlastní. Nezřetelnost tohoto spojení je dána optikou románu, která dvacet let soužití stěsnala do necelých třech stovek stran.

Magdina hospodyně je výrazná osobnost s velice silnou, primitivní sebedůvěrou. Její přirozenou autoritu cítí a respektují zvířata, prostřednictvím zbytků svých instinktu ji vnímají i lidé. Její upřímnost hraničí s neomaleností a její chápání přirozeného běhu věci s necitelností. Taková interpretace je ale povrchní a falešná, Magda Szabó k tomu čtenáře nenápadně vede svými cestičkami. Přes veškerou svou přírodní inteligenci a vyrovnání se se životem dokáže být Emerence ve svém hněvu nesmírně vášnivá a nespravedlivá, pro - podle mínění jiných - maličkost, která nestojí za řeč, dokáže zavrhnout člověka i církev. Právě tyto výbuchy patří mezi nejbarvitěji vykreslené scény. Jako kdyby vyvstávaly ze stránek knihy a podněcovaly fantazii čtenáře k představě, že cítí napjatou atmosféru vzteku a slyší bouřlivou melodii barvitých maďarských nadávek, přitom je autorka líčí poměrně strohými a jednoduchými větami.

Z matčina pokoje, kde hostu prostřela, se ozvalo řinčení; poprvé v životě jsem se polekala slovní zásoby Emerence, z jejích úst se řinuly kletby a sprosté nadávky.
(Szabó,M. Dveře. Praha: LEDA, 2011, str.68.)

Právě jednoduchost umocňuje jejich působivost.

Podstata románu Magdy Szabó tkví v přemítání o povinnostech k sobě i k jiným lidem, o rozporu, který mezi nimi vzniká. Autorka ho neřeší, i když částečně svůj pohled čtenáři naznačuje. Drama, jež je od počátku slibováno, si každý musí v závěru knihy čtenář definovat sám. Zda oplakávat ty, kteří museli respektovat přirozený běh přírody, nebo soucítit s těmi, kteří nebyli schopni dostát povinnostem podle svého svědomí.

Vydání knihy Dveře je významným přínosem kvalitní evropské literatuře dvacátého století. Poprvé u nás tato kniha vyšla v roce 2004 (v Maďarsku 1987) ve výborném  překladu Anny Valentové.  Autor přebalu nového vydání -  Robin Brichta - se však nechal unést ohlášenou premiérou filmu, natáčeného známým maďarským režisérem Istvanem Szabó, a „vyzdobil“ obálku fotografií Helen Mirren, která byla do role Emerece obsazena. Tuto skvělou herečku si v roli svérázné hospodyně dokážu představit, nikoliv však tak, jak je na přední straně knihy. Použití takové nesmyslné kompozice považuji za vítězství reklamy nad zdravým rozumem a vkusem, což je zvlášť nepřípustné u tak kvalitní knihy.

Knihu Dveře vydalo nakladatelství LEDA