Kniha na celý zbytek života

Recenze

Vytvořeno 21. 2. 2012 1:00

Autor: Jiří Lojín

Dvacáté století nedávno skončilo a nám se naskýtá nebývalá možnost hodnotit je s dostatečně velkým odstupem, aby obsáhl celek, ale ne tak, aby se ztrácely detaily. Minulé století bylo bohaté na události – dvě světové války, bouřlivý nástup komunistických idejí i jejich postupné odumírání, invaze počítačů, nové objevy ve fyzice, nadšení spojené s možností cest do kosmu i vystřízlivění a skepse, či příklon ke konzumnímu způsobu života. Alex Ross se ve své knize Zbývá jen hluk dívá na dvacáté století z perspektivy hudebního publicisty. Snaží se o komplexní pohled zahrnující i společenské a politické vlivy, jenž by umožnil čtenáři vnímat hudbu a její tvůrce v kontextu doby a společnosti, ve které žili.

Získat povědomí o jednotlivých autorech „vážné“ hudby a o jejich dílech není problém. Encyklopedie - knižní i internetové - nám v této oblasti přinášejí dostatek informací. Biograficky zaměřená beletrie pro změnu přibližuje vztahy a události, které autora formovaly a ovlivňovaly jeho dílo. Obvykle však bývá zaměřena na jednoho konkrétního umělce, případně na úzký okruh lidí okolo něj. Alex Ross se pokusil skloubit hlubokou a fundovanou analýzu problému s poutavostí, zachytit nejen dramatické společenské události, jako byly války nebo revoluce, ale i politické tlaky vyvíjené na skladatele, a zneužívání jejich díla pro mocenské účely. 

Kniha je rozdělena do tří částí. První zachycuje období od začátku století do roku 1933, předěl mezi druhou a třetí částí tvoří rok 1945. Obsah jednotlivých dílů se snaží držet ve vymezených letech, ale v jejich rámci se čas pohybuje dopředu a zase zpět, tak jak se autor snaží zachytit co nejvíce vazeb mezi jednotlivými umělci i událostmi.

Začátek století, a tím i první část knihy, je ve znamení Strausse, Mahlera, Debussyho, Stravinského, Weila, Ivese, Sibelia, ale i jiných, o kterých se autor zmiňuje spíše okrajově. Hudbu začíná ovlivňovat atonalita a jazz. Do kultury v Evropě hrubě zasahuje první světová válka, která kromě přímého vlivu na hudební tvorbu přinese výrazné vyhranění postojů skladatelů vůči tehdejší politické realitě. Pro českého čtenáře je zajímavé, že Alex Ross vyzdvihuje význam práce Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka, autorů, kterých si svět váží více, než vlastní národ. K tomu smutně přispěla i čtyřicetiletá éra socialismu, kde byl vztah k umění formován vysoce postavenými jedinci. Kniha Alexe Rosse připomíná hlavně Dvořákův vliv na mladé americké autory vážné hudby. Kapitolu o významu lokálních skladatelů malých národů otevírá Ross citátem Milana Kundery. Jak vidno, prostřednictvím kultury může být ve světě výrazně a kladně vnímána i tak malá země, jako je naše.

Druhá část, přestože zachycuje pouze krátký časový úsek dvanácti let, je velmi dramatická a plná tragických událostí. Líčí teror, kterému byli vystaveni umělci (samozřejmě nejen umělci) v diktátorských režimech Stalina a Hitlera, a důsledky, které mělo na vývoj hudby vyhlazování židů a sama druhá světová válka. Vlna nacionalismu, vyvolaná první světovou válkou, neměla na polarizaci postojů autorů zdaleka takový vliv, jako právě zmíněné diktátorské režimy. Hitler i Stalin měli k hudbě velmi blízký vztah, pro některé umělce to byla příležitost, jak se stát známým a dobře placeným, pro jiné to znamenalo rozhodování, ke které straně se přihlásit. V sázce ale nebyla pouze jejich umělecká kariéra, ale i životy jich samých a mnohdy i celých jejich rodin. Čtenář nahlíží do osudů Šostakoviče, Prokofjeva, Stravinského nebo Strausse.

Alex Ross si samozřejmě všímá i dění v Americe. Ta nebyla druhou světovou válkou zasažena tak bezprostředně jako Evropa, na hudbu měly vliv spíše jiné faktory - rozhlas, zvukový záznam, film. Zejména filmová hudba jako nový fenomén zaznamenala obrovský, někdy až přehnaný rozmach:

Stejně jako museli komici v bláznivých veselohrách mluvit s překotnou rychlostí, od skladatelů se vyžadovalo, aby zdůraznili každé gesto a podtrhli každou emoci. Herečka nemohla ani naservírovat šálek kávy, aby se jí nevrhlo na pomoc padesát smyčcových nástrojů Maxe Steinera.
(Ross,A. Zbývá jen hluk. Praha: Argo, 2011, str.269.)

Poslední část, datovaná od roku 1945 do konce století, se věnuje převážně minimalismu a rozmachu atonální hudby. Atmosféra konce století působí dojmem, že Amerika vážné hudbě příliš nepřeje. Alex Ross to vystihuje větami:

Vážná hudba je obvykle zesměšňována coby zásadně neamerická záležitost pro zženštilé namyšlence. Nejviditelnějším milovníkem hudby v moderní hollywoodské filmografii je podivínský sériový vrah Hannibal Lecter, jenž pohybuje krvavými prsty do rytmu Goldbergových variací.
(Ross,A. Zbývá jen hluk. Praha: Argo, 2011, str.465.)

Jedním dechem však dodává, že se v současné době dostává k lidem nebývalé množství vážné hudby a existují stovky jejích skladatelů. Velmi zvláštní kapitolou je čínská kulturní revoluce, bohužel té Alex Ross dopřává velmi málo prostoru. Poslední čtvrtstoletí v knize Zbývá jen hluk je ve znamení kusých informací a roztříštěnosti. Zabírá pouze třicet stran a převážně se dotýká americké hudební scény. Pochopitelně, v krátkém horizontu se nesnadně rozlišuje časově omezený hudební experiment od díla, které má trvalejší hodnotu.

Alex Ross dokáže o hudbě a jejích tvůrcích vyprávět poutavě, čtenář má místy dojem, že drží v ruce beletrii a může se v ní dokonale „ztratit“. Hudba v knize ožívá, přestává být pouhým sluchovým vjemem. Začíná sama vyprávět příběh o svém autorovi i o tom, jaké události vedly k jejímu vzniku. Ty části významných skladeb, které Ross pokládá za zajímavé, popisuje detailně, přímo je rozpitvává. Pokud je mu to známo, snaží se čtenáři sdělit význam jednotlivých tónů, které do své skladby autor zakomponoval, třeba jako protest, vzkaz nebo vyznání lásky. Na konci knihy je  připojen seznam „doporučených“ skladeb. Naposlouchat si takovou skladbu, pozorně a několikrát si přečíst Rossův výklad, je hluboký zážitek, který dokáže zcela změnit pohled na autora klasické hudby. Při rozsahu knihy Zbývá jen hluk je to program na celá léta. Dá se tedy s nadsázkou říct, že kniha Alexe Rosse může čtenáře provázet celým zbytkem jeho života.

Na českém vydání knihy Zbývá jen hluk je potřeba vyzdvihnout kvalifikovaný překlad, který ovšem není prací Pavla Klusáka, jak uvádí nakladatelství Argo a někteří distributoři, ale Petra Kopeta.

Kniha Alexe Rosse může zaujmout široké spektrum čtenářů. Od těch, kteří nemají žádné hlubší vzdělání v oboru, hudba se jim prostě jenom líbí, přes zájemce se solidními znalostmi, kteří si je chtějí rozšířit a upevnit, až třeba po učitele, pro něž může být text inspirací k přednáškám, jimiž chtějí zaujmout své studenty.

Knihu Zbývá jen hluk vydalo nakladatelství Argo a Dokořán