Mentální průtrž

Recenze

Vytvořeno 24. 2. 2012 1:00

Autor: Petr Měrka

Miroslaw Nahacz byl mladý nadějný autor polského původu. Byl dokonce charakterizován coby největší a nejmladší naděje polské prózy. Světlo světa spatřil Léta Páně 1984 a svůj život ukončil vlastní rukou v roce 2007. Už v osmnácti letech mu vyšel první román Osiem cztery, což se hned tak každému debutantovi nepoštěstí. Pokud ovšem neoplývá dobrým původem, kdy se sami rodiče pohybují v show-businessu, a tudíž disponují známostmi na patřičných místech a svému potomkovi logicky neváhají vyšlapat cestičku k úspěchu.

To však rozhodně nebyl Nahaczův případ, ačkoli se do něj „zamiloval“ jeho starší kolega a současně nakladatel Andrzej Stasiukov, jenž se usadil v sousedství rodné vesnice svého budoucího chráněnce. Ten o Nahaczovi dokonce prohlásil: „Skutečnost dostala chuť se vypovídat a vybrala si k tomu Nahacze, který souhlasil s tím, že ji vyslechne a zapíše. Ano, vážení čtenáři, Miroslav Nahacz je vyvoleným. O tom jsem absolutně přesvědčen. To zkrátka člověk slyší. Něčemu takovému se nelze naučit, protože není od koho…“

Ohledně novely Prcek bych však takové až nekritické nadšení z Nahaczova nadání nesdílel. Svým pojetím je tato kniha ubíjející už po několika málo odstavcích. Hlavní příčinu vidím ve zvoleném vyjadřovacím prostředku, jímž učinil slang, nebo taky hatmatilku věčně ožralého vagabunda. Ke všemu se jedná o vyloženou průtrž slov, lavinu srovnatelnou s Portnoyovým komplexem od Philipa Rotha. U Rotha se však nevyskytuje jakákoli absence srozumitelnosti, ta u Nahacze naopak přebývá.

Netvrdím však, že se jedná o špatnou knihu. Jde o subjektivní pohled. Někomu naopak její podoba sedne a snad ho i přímo uhrane. Pro mě osobně byl Prcek ohromným zklamáním a louskat jeho řádky pro mě bylo skoro za trest. Prakticky jsem se nemohl dočkat okamžiku, kdy se dostanu na poslední stránku a budu to mít takříkajíc za sebou.

V Prckovi můžeme vysledovat různé motivy, které nám neodbytně připomenou Hrabala, ale také navodí reminiscenci Švejka, a v jisté míře nadsázky ho můžeme považovat i za svéráznou obdobu barona Prášila, který svůj život zasvětil konzumaci čuča na autobusové zastávce.

Předobrazem hlavního hrdiny byla postava skutečného člověka, Prcka, jehož Nahacz znal, a dokonce o něm se dvěma kamarády natočil amatérský film. „Cosi ve stylu dokumentu o svém budoucím hrdinovi a jeho nejvěrnějším příteli Petříčkovi…“, jak v doslovu uvádí již výše zmíněný Andrzej Stasiuk.

De facto jde o interní monolog, pro nějž je příznačná až přebujelá fantazie, která se zvolna přelévá do podoby deliria tremens. Nejde ani tak o příběh, jako spíš banální historky ze života, obestřené mírně bizarní psychedelií.

Bůh suď, v jakého autora by nakonec Miroslaw Nahacz vyrostl, ale bezesporu by se jednalo o personu par excellence. Můžeme se totiž o něm dočíst, že prakticky každou následující knihou změnil i svůj styl, a touto schopností disponuje jen hrstka autorů.

Na závěr bych chtěl zmínit, že nakladatelství Dybbuk, u nějž tato novela vyšla, má tu příjemnou vlastnost pohrát si s úpravou každého svého titulu, a to do té míry, že je radost se ho byť  jen dotknout!

„No takže vonehdá u Cigána ze mě byl hrdina americkýho akčního filmu vo tom, jak bejvalej vostřelovač sám samotinkej likviduje v hořicim baráku mafii, která vězní jeho ženskou, která má na sobě napojenou bombu, a jen co se jako pohne, tak všecko bude v piči, a von vostřeluje lidi kulometem, kdežto voni se do něj netrefujou, páč to sou buzíci, i když vypadaj jako slušný korby, vodpálí bombu a utiká, barák se boří a detonuje, ouplně všecko vybouchne, a voni se líbaj. Tak to sem byl celej já.“
(Nahacz, M. Prcek. Přel. B. Gregorová. Dybbuk: Praha, 2011, s. 41)

Knihu Prcek vydalo nakladatelství Dybbuk