Ida a ty druhé

Recenze

Vytvořeno 23. 2. 2012 1:00

Autor: Hana Moualla

Šest ženských příběhů pod názvem Libůstka: Dámské příběhy se na první pohled jeví mimo žánr krásné literatury, jako když čtete reportáž z  mediálně exponovaného periodika. Mariusz  Szczygieł ale tvořil lehce a řekl, co chtěl. Ženy jsou prý nositelkami paměti národa. Nevyslyšenými klenoty historie.  Žena a její role je většinou současníků podceňována nebo zmiňována v nevhodném kontextu. Samy ženy jsou zmatené z přemíry možností a mateřství je pak jako srážka s buldozerem. Ambice vychovat slušného člověka je velká, leckdy složitá, ale to je jen jedna z částí ženské duše. Co ty ostatní části a cíle, které chtějí být také realizovány?  Síla ženy spočívá v předivu pocitů, vztahů, směsici lásky a vzájemné podpory (viz Teňča a Henča). A působivost této knihy zase v překladu Heleny Stachové.

Knihu jsem během tohoto měsíce četla dvakrát, poprvé pro pochopení, podruhé z lásky. Je zřejmé, že autor (stejně jako u nás například Tomáš Mlynkec) apeluje na společnost, aby více vnímala to nevyřčené. Abychom se odpoutali od strohé řeči čísel, obchodních plánů a vymanili se za škatulky, do které by nás ostatní rádi zařadili, aby nepřišli o své jistoty. Autor nementoruje, varovného prstu si všímám pouze v příběhu herečky Idy. Každá žena si nese svůj kříž stereotypních činností „pro blaho lidstva“, které málokdo postřehne. A stejně jako i Idy můžeme najít desítky dalších příběhů, které jsou tak málo uvěřitelné, že by je žádný spisovatel nevymyslel.

Janina Turková si dělá záznam úplně o všem (Žena, která špehovala sama sebe). Zápisky, které si dnes děláme téměř všichni formou blogu, poznámek do notýsků nebo alespoň na futro dveří. „Včera mi spadl na zem ovladač od televizoru, jsem zoufalá.“, (str. 36). Zdání toho, že je Janina jen divnou osobou, padlo. Tato věta mne přesvědčila o tom, že neměla celý život pod kontrolou, že krach svého manželství nesla velmi těžce. Nic na tom nemění položky 71 040, 71 041, 71 042. Jejím opakem je Paní Bovaryová, krásná žena, která se nepravidelně nechává portrétovat u uměleckého fotografa, a říká mu, že odmítá mhouřit oči, aby si o ní v městečku nemysleli, že je vilná. Navenek svobodná, uvnitř spoutaná... jako my všechny, jen každá jiným způsobem.

V kavárně byl nalezen Lístek se jmény žen podobných ročníků. Ve skutečnosti vznikl mezi 10. a 20. dubnem 1954. Pátrání mezi těmito dvěma časovými úseky je ovlivněno konspiracemi a příběh se kaskádovitě rozrůstá podle výpovědí jednotlivých žen, aby nakonec dospěl v prosté vyústění. Mezitím  se odehraje řada složitých osobních příběhů, a potvrdí se tak autorova teorie o paměti lidstva prostřednictvím ženských osudů. Do toho se zakomponuje i příběh nesmělého doktora...

Příliš mne neoslovil příběh Markétky v Důkazu lásky. Rektor Báňské a hutní akademie v Krakově nechal v aule školy postavit sochu své  ženy zamlada. Zatímco on budoval kariéru, ona o něj pečovala. Pro mne smutná představa doktorandky, která nerealizovala svůj výzkumný záměr, ale měla spokojenou rodinu. Znamená to, že to nejde? Poselství není tak předvídatelné. O tom by vás mohl přesvědčit závěr: „Láska se vymyká jakékoli definici, právě proto je to nejzajímavější úkaz na světě,“ dodává zeť technik a upírá pohled na svou ženu, která sedí pod třešní a učí se na zkoušku z farmakologie.“ (str.118)

Tereza a Henryka jsou těmi vzorovými ženami, které bychom mohly - my ženy - snadno chápat. Celé roky si vyměňují dopisy o všedních věcech, ale po smrti svých mužů se jedna vzdává života a zatrpkne, zatímco druhá rozkvete (Seriál pro dvě propisky). Takový normální život. Poslední příběh jsou brilantně zpracované osudy a ironie života herečky Idy Kamińské (Zavazadla paní K.).

Kolik takových Susan Perel bychom dnes našli? Kolik takových rad bychom mohli během pěti minut získat od chytráků? Jaká je pravděpodobnost, že bychom i  my jednou dostali za svoje těžce nastřádané peníze do jakýchsi fondů jen pět set korun nebo pár fiktivních bankovek?

Ženy nejsou laně, ale nejsou to ani andělé míru. Jen my víme, kolik temnoty se skrývá v našich pláštích... Krásné je, když nalezneme jiné ženy a můžeme s nimi sdílet to, co nám působí bolest a strach. Tak nalezneme sílu. Nejsilnější žena je ta, která přemůže hašteřivost, uchová si laskavost a vlídnost a jemnou ženskost. Protože v témže balení se také uchovává síla býka, marnivost páva a kousavost opice. Je umění to vybalancovat tak, aby z výrobní linky života nevypadl hermafrodit, mužatka nebo zakomplexovaná myš. Poselství našich babiček spočívá v umění „dobrého pomálu“. Trošku práce, trošku rodiny, trošku osobního času. A snad více literárních reportáží, které umí lidsky promlouvat do duše.

Velmi zajímavě podané příběhy, graficky i obsahově mírně podobné příběhům žen Olgy Sommerové. Tento druh knihy nepromluví ke všem čtenářům, ale to ani není jeho cílem. Někomu stačí být veden, jiný má předpoklady pro vedení jiných... Přála bych si, abychom už nikdy nemuseli být svědky „škrábání smaltu z hrnců“ a plivání na lidi, kterým jen nerozumíme. Dokud se tak nestane, potřebujeme my, co nechceme být bezduše manipulováni, autory jako je Mariusz Szczygieł.

Knihu Libůstka: Dámské příběhy vydalo nakladatelství Dokořán