Svět vsuvek, království odboček

Recenze

Vytvořeno 6. 3. 2012 1:00

Autor: Jiří Lojín

Jiří Kamen nám představuje svůj nový román Kinžál, který v anotaci čtenáři slibuje odpovědi na závažné a hluboké mravní otázky - zda bylo možné chovat se slušně, nezabíjet a milovat při životě v bývalém Československu, to vše spojeno lákavým příběhem o pátrání po otci, který byl za války někde v Africe. Symbolem tajemství se stává jeden z předmětů, který hlavnímu hrdinovi po otci zbyl, kinžál. Ale podívejme se, jak je to doopravdy.

Anotace uvádí, že jde o rozsáhlou prózu, s tím nezbývá než souhlasit, ovšem domnívám se, že právě v tomto rozsahu je její největší slabina. Jiřímu Kamenovi se rozhodně nedá upřít vypravěčský talent ani velká schopnost  fabulace. Obdivuhodná je píle, se kterou shromáždil všechna fakta použitá v románu - a není jich právě málo. Ani zvolené téma není špatné, přestože současní kritici jsou již k dílům vyrovnávajícím se s minulostí značně rezervovaní. Zkrátka, Jiří Kamen měl v ruce všechny trumfy, pomocí nichž mohl vytvořit dobrý, možná i nadprůměrný román.

Kombinace všech pozitivních předpokladů ale nakonec vyzněla naprázdno. Autor se pouští do ambiciózního vyprávění, které si šíří nezadá ani s románem Pavla Brycze Patriarchátu dávno zašlá sláva. V určitém smyslu se tyto dvě knihy dají srovnávat, v obou případech jde o román-ságu s velkým záběrem časovým i místním, s vysokým počtem vedlejších postav. Brycz dokáže obrovské množství motivů podřídit hlavní dějové linii, udržet čtenáře v napětí a měnit dynamiku vyprávění tak, aby román působil živoucím a poutavým dojmem. Právě v této oblasti Kamen selhává.

Základní dějovou linií je Jaroslavovo pátrání po původu věcí, jež zanechal jeho zemřelý otec Josef. Zde si dovolím malou vsuvku, přesně takovou, jaké zazlívám - zejména pro jejich velké přemnožení - Jiřímu Kamenovi.

Vsuvka. Anotace uvádí, že román začíná pátráním hlavního hrdiny po otci. Tato věta ve mně vzbuzuje podezření, že autor anotace buď knihu nečetl, nebo jí neporozuměl, což bych při její komplikovanosti považoval za pravděpodobné. Josef umírá a má řádný pohřeb, není potřeba ho hledat. Motiv pátrání - který se ostatně mezi přemírou jiných motivů žalostně ztrácí - se týká pouze původu věcí, jež Josef po sobě zanechal, a o kterých se synem nikdy nemluvil. Konec vsuvky.

Tato linie, která by měla být nosná, se rozplývá, je neostrá, ztrácí se v hromadění zajímavostí kolínského a nepomuckého  místopisu, v popisech významných postav, majících s těmito místy jakousi vazbu, v divokých skocích ze století do století, ze světadílu do světadílu. Do popředí se dostávají spíše osudy Jaroslavových příbuzných. Se zvláštním zalíbením vzpomíná na strýce Aloise, výrazného svou pedofilií a  virtuózně ovládanou flatulencí.

Alois byl virtuos v prdění. Paganini v ovládání svých větrů. Na procházkách ve městě ho často pronásledoval dav malých obdivovatelů. S neobyčejnou lehkostí dovedl větry napodobit kokrhání kohouta, zatažení za záchrannou brzdu ve vlaku, vesmírné signály sovětského sputniku, kvokání slepic na dvorku, roztoužené vrkání holubice.
(Kamen,J. Kinžál. Praha: Mladá fronta, 2011, str.165.)

Aby zasadil rodinu Kamenů do autentických dobových reálií, čerpá autor z kronik a jiných dostupných pramenů. Je to postup, kterému se nedá naprosto nic vytknout, kdyby byly informace použity úsporně, sloužily by jednomu záměru a nerozmělňovaly příběh do nesrozumitelné kaše. Někdy vztahy postav a historických událostí působí násilně, jsou spojeny jakýmisi chatrnými oslími můstky. Podobně slabá souvislost se jeví mezi Jaroslavovou rodinou a slavnými osobnostmi. Někdy je potřebuje do knihy zasadit a vzorec – narodil se zde / projížděl tudy / znal ho ten či onen z Kamenů – selhává. Při tak ohromném počtu zmiňovaných osobností tomu ani nemůže být jinak.

Autor osciluje od dob Jana Nepomuckého, který žil ve 14. století, až do dvacátého prvního století, tedy téměř současnosti. Chvíli jsem se obával, že při tak velkorysém pojetí času narazím na bravurně vykreslený obraz mamutů, skotačících na žírných lukách polabské nížiny, naštěstí jsem se toho nedočkal.

Jiří Kamen vytvořil obsáhlou ságu se znaky postmoderního románu, našel zajímavé téma, ve kterém je tajemství i odhalování rodinných vztahů, cestování i poznávání cizích kultur. V kronikách dokázal vyhledat řadu souvislostí, které mohly téma držet pohromadě. Výsledkem je ovšem chaos, neobvyklý i v rámci postmoderní literatury. Jednotvárný tón celé knihy a absence přímé řeči také ke čtivosti nepřispívá. Román oplývá neskutečným množstvím vsuvek a odboček, zpočátku zajímavých, po jisté době obtížných. Lokální reálie určitě potěší čtenáře z těchto oblastí, a pro ně bude mít kniha zajisté jinou hodnotu, než pro ostatní. Domnívám se, že Jiří Kamen - při svém nadání vyprávět  a fabulovat - má potenciál oslovit větší skupinu čtenářů. Pokud by nepodlehl pokušení vložit do své knihy všechny motivy, kdyby je na sebe marnotratně a chaotickým způsobem nevrstvil, mohla vzniknout zajímavá, čtivá a čtenářsky vděčná kniha. Doufám, že příští dílo tohoto autora nás o tom přesvědčí.

Knihu Kinžál vydalo nakladatelství Mladá fronta