Vražedné přátelství

Recenze

Vytvořeno 26. 3. 2012 2:00

Autor: Lenka Martinková

Jako malá jsem měla imaginární kamarády stejně jako hrdina z edice Imaginární (ne?)přátelé od Barryho Hutchinsona. Vždycky jsem se takhle kamarádila jenom se zvířaty a po dočtení Pana Mumly – prvního dílu hororové edice – jsem ráda, že tomu tak bylo.

Kyle slaví Vánoce s matkou a babičkou. Na tom by nebylo nic divného, kdyby neslyšel z půdy podivné škrábání a bylo mu jasné, že takové zvuky nemohou pocházet od žádného zvířete. Jenomže na půdě najde jenom obyčejnou myš. Jenom? A co potom byl ten stín, který se mihl mezi trámy? Možná nějaký optický klam… Asi bude nejlepší na celou příhodu zapomenout. Tohle přání se Kylovi nesplní – babička při večeři začne vzpomínat na vnukova imaginárního přítele pana Mumlu. Ten přece taky bydlel na půdě. Hrdina si nejdřív nemůže vzpomenout, ale po čase se mu rozsvítí. Nebo je to spíš jen záblesk vzpomínky…

Hlavním hrdinou se proti své vůli stává Kyle. Jeho výchozí postavení je pro to vlastně ideální – žije bez otce, o němž vlastně nic neví a zbytek rodiny o něm nechce mluvit, zmatená babička má strach o neznámého Alberta a připomíná vnukovi věci, na které si sám nepamatuje. Ani ve škole na tom není o moc líp. Ne že by se špatně učil (nebo o tom Hutchinson nemluví), ale nemá zrovna moc kamarádů. Možná to je taky jeden z důvodů, proč si vytvořil pana Mumlu. Po čase na něj zase zapomněl, takže jeho imaginární přítel musel odejít do Nejtemnějších koutů. Jenomže nastal čas, aby se vrátil a Kyla potrestal. Od teď jde všem jeho příbuzným o život! I když ne tak docela. Kyle se z ničeho nic pozná s Ameenou, která mu neváhá pomoct, ať se děje, co se děje.

Celý příběh se odehrává v nejmenované anglické vesnici, kde zrovna není moc věcí, které by opravdu stály za řeč – policejní stanice, kam si muži zákona z města jezdí spíše odpočinout, dva kostely, o kterých je těžké říct něco bližšího, a strašidelný Kellerův dům v sousedství Kylova bydliště. Právě tam se má nastěhovat jeho tajemná kamarádka s rodinou.

Prvních několik kapitol svojí atmosférou připomíná Vánoční koledu od Charlese Dickense a bez přemýšlení by se o nich dalo prohlásit, že zároveň patří mezi nejstrašidelnější části knihy. Autor rozehrává sugestivní příběh, při kterém člověku běhá mráz po zádech. Už jenom ta představa, že je člověk sám doma a z půdy se ozývá podivné škrábání. A co teprve, když se k němu přidá ťukání na okno? Přesně takové, jakým se ohlašoval pan Mumla, když si chtěl hrát… Je to jenom nějaká halucinace, nebo se opravdu něco (anebo někdo) dobývá do bytu? Třeba je na půdě ještě pořád ta malá myška a její hryzání se po domě strašidelně rozléhá? A to ťukání? Nemohla by to být větvička stromu kývající se ve větru? Hutchinson podezřelé okolnosti stupňuje. Pečlivě čtenáři dávkuje množství ochromujícího strachu, ale po čase se mu příběh poněkud vymkne z rukou a místo hororu se z něj stává spíš běžné fantasy.

V knize chybí obrázky, které by text doplňovaly, což v tomhle případě není nijak na škodu. Naopak tady má velké slovo čtenářova fantazie, jež dokáže vytvořit i ty nejfantastičtější obrazy. A možná je to výborné i na druhou stranu. Mnohé popisy jsou poměrně drastické a čtenář je sám v představách může omezit na minimum.

I když se kniha na první pohled jeví jako čtení pro děti nebo mládež, jistě ji ocení i dospělí. Ti se na ni pro změnu mohou dívat z hlediska psychologie…

Ukázka z knihy:

Zvuk, který se znenadání ozval za mnou, mě vzápětí katapultoval střemhlav do nových hlubin hrůzy. Z úst mi vyrazil pronikavý skřek a já se vrhl ke dveřím. Neodvažoval jsem se pohlédnout za sebe.
Kdosi klepal na okno mého pokoje.
(Hutchinson, B. Pan Mumla. Praha: CooBoo, 2011, s. 38 – 39.)

Knihu Pan Mumla vydalo nakladatelství CooBoo