Fantastický příběh zavátý sněhem

Recenze

Vytvořeno 17. 4. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Se sci-fi a fantasy ruských autorů se nesetkáváme tak často jako s americkými díly, ale to, co už se z východu do povědomí čtenářů dostane, má vysokou kvalitu. I v Rusku již pominula doba optimistických, budovatelských vizí budoucnosti a na jejich místo nastoupila dystopická literatura a příběhy z alternativní přítomnosti. Vedle Sergeje Lukjaněnka, jehož Noční hlídka zazářila krátce, ale výrazně, je to třeba Viktor Pelevin se svým daleko závažnějším románem Omon Ra, karikujícím pomocí sci-fi sovětský systém. Novela Vladimíra Sorokina Vánice má spíše rysy postmoderní literatury a  magického realismu, okořeněné prvky sci-fi a fantasy.

Vánice je již čtvrtou knihou Vladimíra Sorokina, která se na českém trhu objevila. Ocitáme se v Rusku v blíže neurčené době, možná v současnosti nebo blízké budoucnosti. Jednoznačně jde o alternativní dobu a místo, částečně připomínající carské Rusko, částečně ranně porevoluční Sovětský svaz. Doktor Platon Iljič Garin má za úkol přivézt do zapadlé vesničky vakcínu proti záhadné nákaze. Venku zuří pravá ruská vánice, ale doktor chce splnit svou povinnost. Jinak se všichni lidé ve vesnici Dolgij změní v zombie, kterým krtčí ruce umožňují přežívání a pohyb pod zemí. Překvapivě téma zombie není podstatné, Sorokin je obdařen takovou fantazií, že si může dovolit tématy marnotratně plýtvat. Dokážu si představit, že jiný, méně soudný autor, by podlehl pokušení rozvíjet další dějové linky do rozsáhlého románu, který by skončil jako rozbředlá směs jinak skvělých nápadů. Vladimír Sorokin dokázal ve Vánici své nápady zkrotit a prezentovat je v sevřené formě novely. Je na čtenáři, zda si chce naznačené linie sám rozvinout ve své fantazii, nebo je ponechat jen tak.

Černá bolívijská nákaza není totiž jedinou myšlenkou, podněcující představivost. Garin si najímá prazvláštní povoz – samohyb, poháněný padesáti poníky zvícími koroptví. Ale Sororokinův svět neobývají jen miniaturní koníci, také koně velikosti několikapatrového domu. I lidé mohou být trpaslíci, jako třeba mlynář, jehož pohostinnost musí doktor na cestě přijmout:

Doktor si nasadil skřipec a podíval se tím směrem: na stole vedle samovaru seděl s nožkama svěšenýma dolů malý mužíček. Určitě nebyl vyšší než ten třpytivý, zbrusu nový samovárek.
(Sorokin,V. Vánice. Příbram: Pistorius  Olšanská, 2011, str.43.)

A samozřejmě nezapomíná ani na lidi – obry. Ostatní berou jejich existenci jako samozřejmou část reality, naučili se s nimi žít a spolupracovat.

Zajímavými postavami Sorokinovy Vánice jsou vitamindéři. Kočovní prodejci blíže nespecifikovaných „produktů“, které si lidé kupují, aby se přenesli do světa představ. Garinovy halucinace však nejsou typické pro obvyklý stav zdrogované myslo. Podstata spočívá v extrémně drastických prožitcích, po nichž je člověk šťastný, že žije v naší realitě, a naplňuje ho to silou a energií.

Sorokinův fantaskní svět je poněkud odlišný od našeho, jedno v něm však zůstává stejné. Lidská povaha a typická ruská mentalita. Pohradavé zacházení „pánů“  s mužiky, byť  jde o tak malého pána, jako je vesnický doktor, rezignace vesničanů, projevující se naprostou absencí představy o jakékoliv změně k lepšímu. A také nemírné holdování vodce:

„Ožrat se a padnout rovnou na cestě… Hrůza! Klasický ruský běs!“ konstatoval zrudlý doktor, vytáhl tabatěrku a zapálil si poslední cigaretu.
(Sorokin,V. Vánice. Příbram: Pistorius  Olšanská, 2011, str.136.)

Sorokin vypravuje zlehka, jako kdyby mu to nečinilo sebemenší obtíže. Z řádků vyvstává vesnický doktor sedící na saních, krčící se ve vánici v kožichu, na hlavě beranici, na nohou typické ruské válenky, na nose cvikr. Doktor z doby Antona Pavloviče Čechova. Propast mezi ním a prostým kočím Kuckou je cítit v chování, myšlení i v řeči. Sorokinova slovní zásoba a schopnost pracovat s jazykem dává textu hloubku a plastičnost.

Vánice patří k těm literárním dílům, pro něž je důležitý překlad, obrovskou část působivosti textu tvoří právě jazyk. Naštěstí se novela dostala do správných rukou Libora Dvořáka, který ji dokázal převést do češtiny velmi citlivě a se všemi jazykovými nuancemi, pro dílo podstatnými. Libor Dvořák byl za překlad jiné Sorokinovy knihy Den opričnika oceněn Obcí překladatelů a za Vánici nominován na Magnesii Literu.

Knihu Vánice vydal nakladatelství Pistorius & Olšanská