Typicky česká detektivka

Recenze

Vytvořeno 19. 3. 2012 1:00

Autor: Jiří Lojín

Popularita českých detektivek je u čtenářů stále vysoká, o tom svědčí i skutečnost, že se stále vydávají jak staré osvědčené, tak nové originální tituly. Nakladatelství MOBA věnovalo tomuto žánru hned celou edici, nazvanou příznačně Původní česká detektivka. Mezi autory knih z této edice můžeme najít taková jména jako Václav Erben, Josef Škvorecký, Eva Kačírková nebo Jana Prošková. Ani František Uher, autor knihy A třetí taky krade, není na půdě literárního zločinu žádným nováčkem. Jeho bibliografie je úctyhodná a za svá díla obdržel i řadu ocenění.

Policii zburcuje hrůzný nález v lese, pátrání začíná. Mrtvola neznámého muže ale není poslední. Brzy je objeven další mrtvý, jehož jméno bylo zapleteno do předchozího vyšetřování, a aby toho nebylo dost, dvojnásobná vražda na sebe nenechá dlouho čekat. Ale policisté se nemohou zabývat pouze tak neobvyklým případem, jako je série vražd, do jejich kompetence spadají i fádnější problémy. Třeba série vykrádaček obecních úřadů.

František Uher předkládá čtenáři přímočaře koncipovanou detektivku, ve které se odráží práce kriminalistů, postupujících metodicky po stopách, zanechaných pachatelem. V týmu není výrazná osobnost řešící zločin pomocí vnuknutí, geniálních nápadů či dedukcí, splétaných v oblaku tabákového dýmu u pracovního stolu. František Uher je pevně zakotvený v realitě nejen pracovním postupem svých hrdinů, ale i událostmi, na nichž staví své zápletky. Ve zločinech, které jsou v knize páchány, neomylně poznáváme skutečné události z televizních zpráv, o autenticitě tedy není pochyb. Těžko bychom Uhrově románu vytýkali nepravděpodobnost nebo vykonstruovanost.

Skupina detektivů vedoucích vyšetřování by určitě byla schopna případ úspěšné dotáhnout do konce sama, ale autor jim jejich těžkou a nezáviděníhodnou práci ulehčil. Do hry vstupuje soukromý detektiv a ujímá se role hlavního hrdiny, motivovaného mírně podezřelou zakázkou. Tak dostane rutinní vyšetřování punc neobvyklosti a dobrodružství.

Přestože české detektivky patří tradičně k „měkké“ škole, vnucuje se neustále srovnání mezi Uhrovým Radimem Hasilem a téměř archetypem soukromého „očka“ Philem Marlowem. Zajímavé je, že Hasil je téměř dokonalým Marlowovým opakem, ale i to má určitou výpovědní hodnotu. Hasil není tak často bit, vychází s policií docela slušně, není tak úplně ztracená existence. Uher slavného soukromého detektiva nekopíruje a tím projevuje dobrý vkus.

Potud je detektivka Františka Uhra dílo napsané s přehledem, svědčícím o zkušenosti a profesionalitě. Přesto však obsahuje několik maličkostí, které mi brání označit ji za výbornou českou detektivku. Při rozsahu téměř tří set stran bych očekával výraznější vedlejší téma. Kniha rozvíjí několik základních linek – pátrání po totožnosti a vrahovi neznámého muže a po pachateli následujících vražd, které je věcí policie. Druhou dějovou linii rozehrává Radim Hasil, jenž sice pracuje na stejném případu, ale z jiné strany. Pak nám autor předkládá problém vykrádání obecních úřadů, které - jak čtenář od  počátku tuší - s prvními zločiny něco společného mít budou. Za velice slibnou by bylo možné považovat naznačenou linii čachrů Čestmíra Jurana a inženýra Vojtíška, ta však postupně bledne a ztrácí se.

Dalším detailem je manýra hyperkorektní mluvy, kterou trpí téměř všechny postavy, stejně jako pomyslný vypravěč (kniha je psána v er-formě).  Několik příkladů:

„Pracoval u mne krátce. Broňa mi vážně nejde z hlavy, holka hloupá, pitomá! Jakým vábným rohlíkem ji opili?“
„Co třeba láska? Ta někdy natropí hloupostí!“
(Uher,F. A třetí taky krade. Brno: MOBA, 2011, str.155.)

„Hm,“ udělal Čemus. „Zadarmo ani kuře nehrabe, natož doktor Hranáč!“
„Ten by si nechal zaplatit obhajobu od vlastní vnučky,“ prohodil Just. „Kolik chce po Gregorech?“
„Padesát tisíc za kus,“ vyjádřil se Plevák poněkud problematicky.
(Uher,F. A třetí taky krade. Brno: MOBA, 2011, str.196.)

Hyperkorektní řeč – autor pomocí ní chce zřejmě oživit text – by byla zábavná v případě, kdyby dokreslovala charakter některé z osob hrajících roli hlavní či vedlejší, sloužící jen pro odlehčení. Avšak v případě, že jí hovoří i ostatní postavy a dialogy neodlišující mluvčího, působí to poněkud fádně a v delší knize nakonec i nudně.

Je škoda, že František Uher nejde pod povrch svých hrdinů, věřím, že by to uměl. Kterákoliv z hlavních postav - nemusel by to být zrovna Hasil, i kriminalisté jsou lidé - by byla vhodným objektem pro detailnější psychologickou charakteristiku. Například scéna, v níž se Hasil dozví o smrti ženy, se kterou strávil noc, zůstává nevyužitá, přitom právě v tom okamžiku měl autor jedinečnou příležitost ho zlidštit a přimět čtenáře, aby se s ním více identifikoval.

V Uhrově detektivce najde čtenář téměř vše, na co je u českého klonu tohoto žánru zvyklý. Zločin, vyšetřování, ve kterém velkou a kladnou roli hraje policie, více dialogů než násilných akcí, a hlavně odraz reality, ve které žijeme. Reálnost bych u Uhrovy knihy vyzdvihl nejvíce. Neodehrává se ve vysněných a většině lidí nedostupných kruzích, ani zločineckém podsvětí plném prostituce, drog a násilí. Naopak, zločin se stane a vyšetřuje v prostředí města a vesnice, které důvěrně známe, a mezi lidmi, které denně potkáváme. I když autor nezastírá, že ten „jiný svět“ existuje a ve zmínkách to dává čtenáři najevo.

Knihu A třetí taky krade vydalo nakladatelství MOBA