Romantika za zvuků houslí

Recenze

Vytvořeno 24. 3. 2012 1:00

Autor: Jiří Lojín

Pokud si pod romantikou spojenou se zvukem houslí vybavíte lkavé tóny, tlumené světlo svící, odrážející se na hladině archivního vína, a trochu erotického napětí, není to úplně přesně to, o čem chci psát. Romantika – to mohou být i velké, málo pochopitelné emoce a vášeň vedoucí k sebedestrukci. Málokdo z nás by to chtěl prožívat s někým blízkým, ale je vzrušující o tom číst. Pascal Mercier pro nás jednu takovou příležitost připravil svou knihou Lea.

Pascal Mercier (pseudonym používaný filozofem Peterem Bierim) je autorem několika filozofických děl, ale i uznávaným spisovatelem na poli beletrie. V minulém roce vyšla jeho úspěšná kniha Nočním vlakem do Lisabonu (Nachtzug nach Lisabon, Hanser, Munich 2004) v překladu Evy Pátkové. Česká verze nové knihy Lea (Lea, Hanser, Munich 2007) je dílem známé spisovatelky Radky Denemarkové.

Lea je dívka, která v osmi letech přijde o matku a díky náhodnému setkání zatouží hrát na housle. Otec Martijn van Vliet dceru v tomto snu podporuje, doufá, že jí hra na housle pomůže překlenout období po ztrátě matky. Díky své posedlosti dosáhne Lea velmi brzy pozoruhodných výsledků, ale to, co se zdálo být záchranou, se postupně stává prokletím. Z této základní myšlenky Mercier rozvíjí své další úvahy o otázkách zodpovědnosti člověka k jiným i k sobě samému, a s tím spojenou míru osudovosti, kterou nelze ovlivnit.

Příběh se odvíjí jako vyprávění, jemuž naslouchá Adrian Herzog, náhodný Martinjův známý. Ten může v některých místech románu srovnávat svůj nepodařený kus života se zkušeností van Vlieta. Je to velmi zajímavé srovnání, neboť Adrian, který sám o sobě soudí, že jako otec zklamal, není svědkem tak rozsáhlé destrukce své rodiny jako van Vliet, jenž se snaží být vždy a za všech okolností dokonalým rodičem.

Kniha, která začíná v duchu realismu, se náhle při zmínce o hudbě mění a přechází do tónu ryze romantického. Pascal Mercier se snaží vysvětlit Martijnovu hlubokou fascinaci hudbou exaltovanými popisy myšlenek, evokovaných hrou na housle. Martijna napadají takové myšlenky, jako že si Lea staví jakýsi chrám z tónů. Ale Pascal Mercier si neklade za cíl naučit čtenáře vnímat hudbu, chce pouze vyjádřit, jak ohromuje jeho románové hrdiny. Příběh narušení psychiky mladého člověka touhou po špičkovém výkonu nebo ctižádostí, podporovanou blízkým okolím, není nijak výjimečný. Kniha Lea ale nepůsobí jako nějaké memento, na to je příliš vzdálená realitě. Velmi výstižná je scéna odehrávající se na prvním Leině koncertě, kde se dopustila chyby v jediné notě:

„Byla to chyba, které by si nikdo nevšiml, nebýt klavírního doprovodu, který nahrazoval Mozartem předepsaný orchestr. Mariiny a Leiny tóny se rozdvojily, vznikla disonance a nastal rytmický chaos. Marie odtáhla ruce z kláves a vzhlédla k Lee, oči velké a temné.“
(Mercier,P. Lea. Praha: Plus, 2012, str.82-83.)

Zde autor vyhrotil napětí, což je z literárního hlediska pochopitelné, ale zcela nesmyslně zveličil Leinu chybičku. Ve skutečnosti se takových drobných chyb velmi často dopouštějí i starší a zkušenější sólisté, publikum si toho většinou ani nevšimne, protože sólista i doprovod jsou na podobná malá nedopatření zvyklí a dokážou na ně okamžitě zareagovat. Odtáhnout ruce z kláves by byla pro zkušený klavírní doprovod naprosto nepochopitelná  a neodpustitelná reakce. A Pascal Mercier dále pokračuje:

„Marii konečně došlo, co se stalo, zaznělo několik váhavých, zmatených tónů a pak se znovu napojily a zůstaly v souladu až do konce.“
(Mercier,P. Lea. Praha: Plus, 2012, str.83-84.)

Učitelka, která nacvičuje skladbu s dítětem po několik měsíců, nezůstane v takovém okamžiku paf a nečeká, až ji něco (co?) dojde. Nicméně, pokud se čtenář nesoustředí na tyto z literárního hlediska podružné detaily, bude mít dojem dobře vygradované scény, ve které je vzrušení, napětí i vodítko k dalším událostem, ke kterým příběh spěje.

Čtenář může mít v některých okamžicích dojem, že mu autor něco tají, Martijn má pocit jakéhosi nespecifikovaného ohrožení ještě dříve, než má pro to důvod, prodavačka hudebních nástrojů Katharine Waltherová mu cosi nejasného sděluje. V jednom místě dokonce Mercier náhle naznačuje, že je van Vlietovo chování odpudivé, ale pro toto tvrzení není žádný objektivní důvod. Emotivní ladění knihy v mnoha případech nekoresponduje s fakty, která autor před čtenáře staví.

Mercierova kniha je ale velmi čtivá. Již od počátku nabere tempo, které nepoleví až do konce. Nejlepší způsob, jak ji číst, je plně se do ní položit, nepřemýšlet o souvislostech a o faktech a nechat se unášet erupcemi autorových emocí. Svět hudby, velké city, osudovost, obětavost a oddanost evokují dávno zašlé doby předminulého století.

Knihu Lea vydalo nakladatelství Plus