Ježíš je tuleň boží

Recenze

Vytvořeno 3. 5. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Každý z nás určitě někdy přemýšlel o smyslu svého života, jaké je naše místo na tomto světě nebo jaký je význam slov, která denně používáme. Takové úvahy většinou nepatří do našeho běžného života, občas se nám do hlavy dostávají jaksi mimoděk, přesto je to jedna z věcí, která nás, lidi, v určitých chvílích spojuje. Tvoří i témata sedmi povídek útlé knihy Sylvy Fišerové nazvané Pasáž.

Již první povídka A co je člověk? svým názvem upozorňuje, že autorka od čtenáře neočekává pasivní přístup. Pokládá otázku, ale pokud si někdo myslí, že najde v následujícím textu odpověď, hluboce se mýlí. Odpověď musí hledat k sobě a autorka mu pouze dává pomocnou ruku, částečně i v podobě diskuze, již vedou její postavy, která ale nic zásadního neřeší. Autorka nasazuje vysokou laťku, naznačuje, že požaduje vnímavost i samostatný úsudek.

Po poměrně náročném startu Sylva Fischerová dopřeje čtenáři krátký oddech povídkou Dálov, která znamená přechodné uvolnění a cestu do dětských let. Bezpečí rodiny, i když „zpestřené“ divokými hádkami se sestrou, v sobě obsahuje trochu nostalgie. Sylva, vypravěčka dětského příběhu, si užívá pocitu štěstí i s uraženým zubem. Je to možná spíše dospělácký pohled zpět, vyvolaný touhou vrátit se do bezpečí dětství, ze kterého si většinou pamatujeme jen to dobré.

Povídka Otcové je ve své podstatě velmi provokativní, zpochybňuje neomylnost géniů:

„To jsou ti géniové,“ řekl Hugo a sundal si brýle. Krátkozraké oči hleděly přímo do plamenů. „Vždycky se zmýlí.“
„Cože?“
„Zmýlí se, protože jsou to géniové. Převálcujou svět, protože chtějí prosadit svoji ideu za každou cenu. Nikdo jiný nemá tu sílu.“
(Fischerová,S. Pasáž. Praha: fra, 2011, str.76-77.)

Autorka jde ale ještě dál, protože si dovoluje zpochybňovat i autoritu otce. Spojení otec-génius se zdá na první pohled tak neotřesitelné, že k postoji, který zaujímá hrdinka povídky, je potřeba hodně vnitřní odvahy.

To pravé dítě je opět náročnější text. Zabývá se pojmy, které běžně používáme. Fischerová uvádí příměr misionáře, který vysvětluje Bibli eskymákům. Není jim  schopen vysvětlit, co je to beránek boží, protože beránka eskymáci neznají. Proto použije výraz tuleň boží, přestože by se proti tomu dalo leccos namítat. Fischerovou tyto úvahy vedou k představě světa, kde vládnou jiná jazyková pravidla:

Pro řadu věcí slova vůbec neexistovala, to bylo strašné, nebylo slovo, které by označovalo chuť a vůni začínajícího podvečera i s jeho přísliby a nebezpečími, stejně jako nebylo slovo, které by zmapovalo zákruty srdce mojí sestry. Nebylo slovo pro mou touhu, která se vzpínala jako šlahouny zlatého deště. Žili jsme v přibližnosti a platili za to strašlivou daň.
(Fischerová,S. Pasáž. Praha: fra, 2011, str.76-77.)

Hřích pátrá nejen po tom, co to hřích vlastně je, ale hlavně pokládá otázku, zda je jeho podstata závislá na člověku, který se ho dopouští.
Slaběji a konvenčněji proti tomu působí Silvestr na Malvazinkách - studie rodinné oslavy Silvestra, které se díky alkoholu mění na arénu pro vášnivé výměny názorů a výbuchy hněvu.
Titulní a zároveň závěrečná povídka Pasáž je volný řetězec úvah, inspirovaný skutečnou pasáží:

Pasáž vede odněkud někam, je to průchod mezi dvěma místy – dvěma světy. Pasáž je plná různých, na sebe nepřevoditelných  a navzájem nesouvisejících věcí.
(Fischerová,S. Pasáž. Praha: fra, 2011, str.125.)

Průchod skrz ni, vedoucí okolo různých obchodů, vyvolá v autorce pocit, že zastupuje jevy tam venku - ve skutečném světě. Tato úvaha vede Sylvu Fišerovou až k přemítání o Bohu a křesťanství.

Povídky Sylvy Fischerová mají na první pohled různá témata, přesto existuje něco, co je spojuje. Není to jen osoba autorky, která příběhem vždy sama prochází a vkládá do něj veliký kus sebe, ani její rodina. Jsou to hlavně otázky, které klade nebo kterými inspiruje čtenáře k tomu, aby si je kladl sám. A nejsou to otázky jednoduché, vyžadují hlubší zamyšlení a odpovědi na ně nejsou jednoznačné. Každý si na ně může odpovědět jinak, přesto správně.

Knihu Pasáž vydalo nakladatelství Fra