Básník asketou

Recenze

Vytvořeno 14. 4. 2012 2:00

Autor: Petr Měrka

Vůbec poprvé jsem přišel do kontaktu s literaturou Gustava Meyrinka v podobě útlého spisku vydaného nakladatelstvím Volvox Globator léta páně 1993, jehož titul zněl pro mne, jako teenagera, víc než lákavě a to sice: Hašiš a jasnozřivost.

Jako experimentující adolescent podlehnuvší svodům nelegálních psychotropních látek, jsem nemohl odolat a s Fantastickým a magickým z hlediska psychiatrie v podpaží, svazku to pocházejícího z pera profesora Vladimíra Vondráčka, jsem si odřekl krabičku Startek s filtrem v tvrdém obalu, též jsem oželel pár piv a investoval zbytky svého skromného kapesného, jež činilo pouhých padesát korun týdně, do autora, jenž je i dnes pro mne velkou neznámou.

Ano, mluvím o době, kdy vás zpěněný mok zlatavé barvy nepřišel víc než na 7 a výše zmíněné cigarety pak na nějakých 14 KČ. Tenkrát jsem se opájel četbou Ladislava Klímy a Květoslava Minaříka. Není bez zajímavosti, že právě tento český mystik v odpověď na dotaz, zda se v naší uprděné středoevropské kotlině vyskytuje či vyskytl nějaký mimořádný duch obdařený výraznějším druhem metafyzického prozření, uvedl právě Gustava Meyrinka, jehož osobně zaznamenal na jedné ze svých bezčetných transcendentních poutí vyššími sférami bytí.

Ale to už bylo v době po Meyrinkově skonu, jenž se odehrál v roce 1932, tedy těsně před tím než se moci ujal Adolf Hitler a jeho knihy, jakož i mnoho jiných jeho kolegů, skončili na hranici.

U Gustava Meyrinka můžeme zaznamenat podobný přesah jako v případě Hermanna Hesseho a jenž se primárně týká snahy o dosažení poznání smyslu našeho pobytu vezdejšího, v čemž nalézá velkou inspiraci v indické filosofii a buddhistické tradici. V drobné vynikající povídkové sbírce Hašiš a jasnozřivost je to zřetelně patrné, plus s neodmyslitelným přihlédnutím k tehdy tolik populárnímu fenoménu zvanému okultismus. Zatímco Ropuší kletba nám poskytuje de facto souhrnný přehled jeho tvorby na poli krátkých prozaických útvarů, jež byly napsány v různých etapách jeho života, avšak nerespektují chronologičnost jejich vzniku, nýbrž jsou sestaveny nahodile, respektive prolínají se zde tři zásadní autorovy periody.

Z jednotlivých povídek lze totiž vyvodit, že buď přísluší spíše rannému, až gymnaziálnímu věku, pro něž je příznačná nadsázka, s ironicky žíravou satirou maloměšťáctví nepostrádající lehkost, humor a jistou míru absurdnosti. Poté následuje období, kdy se snad Meyrink vážně zajímal o úspěch na literárním poli, ale jež posléze vystřídala právě neuhasitelná touha po poznání. Do této sféry spadají veškeré texty, jež v sobě obsahují mysteriózní tajemno, pro jehož odhalení je nutné zasvěcení do nauk, jejichž cílem je setřást ze sebe Máju a spatřit skutečnost takovou jaká doopravdy je a ne jakou si ji pouze představujeme, k čemuž nám vydatně deformativně asistují touhy, přání, nucené odříkání, pohnutky mysli popoháněné pudy a v řadě neposlední strach.

Stran stylu jsou Meyrinkovy texty pestré a můžeme v nich nalézt reminiscence na poetiku blízkou Edgaru A. Poeovi či Howardu P. Lovecraftovi. Opomenuta nezůstává ani kupříkladu taková bajka. Pro autora je charakterická lehkost psaní s výbornou čtivostí a dalo by se konstatovat, že i nepopiratelná současnost – potažmo, s ohledem k době jejich vzniku, nadčasovost, aneb jak praví Friedrich Nietzsche, skutečně nadčasovým je to, co je veskrze současné.

„Na místech k stání vzkypěla spleť černočerně oděných gymnaziálních učitelů a z jejího středu extaticky temně stoupalo k nebesům: „Za vlast, za otčinu, přidej se k nám!“ Vlastenectví nebralo konce! A jediný člověk ve městě, který byl ctitelem Oscara Wildea a Maeterlincka, jistý degenerovaný přivandrovalec, se schoval na toaletě a byl strachy bez sebe.“
(Meyrink, G. Ropuší kletba. Přel. B. Koseková a F. Marek. Argo: Praha, 2012, s. 31)

Knihu Ropuší kletba vydalo nakladatelství Argo