Moudrý komik

Recenze

Vytvořeno 25. 4. 2012 2:00

Autor: Petr Měrka

Kdo by neznal Velkého blondýna s černou botou a blankytně modrýma očima, pro něhož je příznačná roztomilá roztržitost? Na první pohled snad ňouma, který neustále padá, pro jiného hlupák, jenž se nedokáže adekvátním způsobem vypořádat se samozřejmostmi všední každodennosti, pro dalšího však komik stavící na tom nejlepším z grotesky němé éry, jež svými skutky, ale i slovem, rozechvívá naši bránici, čímž nám dopřává vydatných výbuchů smíchu, u čehož je však v mnoha jeho, především autorských snímcích, neodmyslitelná i kritika sociálních poměrů a podobně jako u Charlese Chaplina, můžeme i u Pierra Richarda vysledovat neskonalý smysl pro humanismus – tedy lidskost v tom nejlepším slova významu, neb se odmítavě staví k zavrženíhodnému systému, jemuž dominuje bezcitný a bezohledný kapitalismus.

Respektive tato doktrína je již drahně let překonaná. Opět se vracíme spíše někam do éry feudalismu. Ovšem moderního a modifikovaného, jehož základy tvoří zbytky demokracie, nad nimiž trůní několik málo finančních oligarchů akumulujících ve svých spárech přes devadesát procent světového bohatství, přičemž desítky miliónů lidí chcípá hladem jenom proto, aby se hrstka samozvaných potentátů mohla rochnit v kaviáru a opájet šampaňským.

Jako ryba bez vody je Richardova autobiografie a předem podotýkám, že se jedná o literaturu laskavou, mimořádně moudrou a okořeněnou svérázným vtipem. Provází nás v ní od setkání svých rodičů, přes své narození, divadelní začátky, až po úspěšnou kariéru filmového herce a vinaře, u čehož uplatňuje i výstižné postřehy týkající současnosti. Především pak toho, kam se svět ubírá a co můžeme bez nadsázky označit za ontologickou řiť.

Spěcháme, stavíme na povrchnosti, podléháme mamonu, máme strach o práci, dlužíme kam se podíváme, podléháme stresům, vztekáme se, závidíme sousedovi hračku, na níž se nám nedostává, protože naše běžná mzda se s tou jeho „průměrnou“ nedá ani zdaleka srovnat. Kdybychom na to měli prostředky, propadneme alkoholismu či opiátům. A to jenom proto, abychom alespoň na chvíli unikli před tím vším marasmem, v němž se od rána do večera, ale i od večera do rána (to už odvisí od toho, zda-li kupříkladu nevykonáváme povolání s třísměnným provozem) lopotíme.

Plahočíme se za vidinou skromného, ale spokojeného, života, jež se nám však bezustání jaksi ztrácí před očima, ale nejen to, zcela bezděky se míjíme i s vlastní existencí. Zapomínáme na ni. Hlavním důvodem tohoto neblahého stavu je především naprostý nedostatek času. A právě z tohoto úděsného koloběhu se nás alespoň na okamžik čítající zhruba devadesát minut snaží svými filmy vytrhnout Pierre Richard.

Jeho autobiografie se orientuje především na dobu, jíž zasvětil prknům, co znamenají svět, přičemž velkou roli hrají jeho vzpomínky na nejbližší přátelé a spolupracovníky. Nechybí ani pár veselých postřehů z natáčení a ač je kniha poměrně útlá, tak je současně hutná a prostá jakékoli rozvláčnosti, u čehož oplývá onou okouzlující vlastností, že vás pohladí po srdci.

Obrovským a zároveň neocenitelným kladem na ní je, že se ji zhostil sám Pierre Richard a ne za tím účelem najatý spisovatel. Poznáváme tak další rozměr komikovi osobnosti, který nám doposud zůstával skryt.

„Lidé už tolik nehledají roli, jakou by mohli hrát v současném světě, ale spíše způsob, jak vyhrát soutěž. Způsob, jak se stůj co stůj dostat k jednomu z těch životů, co jsou „v módě“, a vytěžit z nich co nejvíc.
Životní úspěch neznamená najít si vlastní smysl života; znamená dosáhnout určité úrovně. Už se nehledí k obzoru. Hledí se nade sebe, pod sebe, ale nikdy kolem sebe. Člověk už se nezačleňuje do prostoru, ale provádí konfrontaci.
Vedle těchto příkladných „konfekčních“ životů, které nás bombardují ze všech stran, působí snaha navrhnout si svůj vlastní příběh na míru téměř jako odboj…“
(Richard, P. Jako ryba bez vody. Přel. H. Holubkovová. Mladá fronta: Praha, 2012, s. 13)

Knihu Jako ryba bez vody vydalo nakladatelství Mladá fronta