Pořád tě sleduji

Recenze

Vytvořeno 12. 5. 2012 2:00

Autor: Lenka Martinková

Co je to hrdinství? Zachránit bezbrannou dívku v městském parku před jistou smrtí? V 19. století možná, dnes by asi bylo nejlepší zavolat pomoc. Ať tak, nebo tak, v každé době platí, že pro dobrotu na žebrotu. O tom se přesvědčí právě hrdinové třetího dílu Stefanových deníků.

Stefan odchází do New Yorku, kde žije v jeskyni v Central Parku. Doufá, že svého bratra Damona už konečně setřásl. Nechce být jako on, rozhodl se mít svoji Sílu pod kontrolou, a proto se živí jen krví zvířat. Důvod k zamyšlení nad svým rozhodnutím najde teprve v okamžiku, kdy v parku najde umírající Birget. Má se napít její krve? Vždyť by stačil jenom hlt… Nebo se má raději zachovat jako gentleman a zachránit krásku v nesnázích? Poté, co se přikloní k druhé možnosti, kniha dostane spád a na čtenáře čekají překvapivé zvraty.

Jak už je ve Stefanových denících obvyklé, dvojicí hlavních postav jsou bratři-upíři Stefan a Damon. Starší z nich, Damon, se nikdy upírem stát nechtěl, ale když už to tak má být, umínil si, že Stefana bude po celou věčnost pronásledovat. I to je důvod, proč se spolu opět setkávají v New Yorku. Příběhem se vinou vzpomínky na mrtvou Katharine, upírku, která bratry v prvním díle přeměnila. S ní má cosi společného jeden z nejstarších upírů, mnohem silnější a pomstychtivější než oba bratři dohromady. Další významné postavy jsou z rodiny Sutherlandovy, jejíž dvě mladší dcery se mají stát manželkami upírů. A když ne, půjde o život…

Děj se, jak už je to u L. J. Smithe běžné, odehrává na různých místech New Yorku. Všechno začíná v Central Parku, ale netrvá dlouho a Stefan je pozván do domu Brigitiných rodičů. Nemají ani tušení, že si do domu právě pozvali smrt, jenomže dřív, než se stačí projevit, plánuje se svatba. Teď rodinu nečeká nic jiného než nekonečné ježdění po městě a vybírání vhodné kaple pro obřad. Brzy dojde k nečekanému zvratu a luxusní dům se stane vězeňskou celou…

Ze začátku vypadají popisy skoro nezvykle dobrodružně a tajemně zároveň. Dokonce někdy má čtenář pocit, že Stefan v parku pronásleduje někoho docela jiného než malou šedou veverku,nale vzápětí si říká, že by přece nemohl být až takový zvrhlík. V dalších částech se děj přehoupne skoro do červené knihovny (mnoho nechybí a dívky by omdlévaly přímo do náručí svých milovaných). Za nějaký čas dojde k dalšímu zvratu událostí, takže teď to pro změnu vypadá jako čtení o zločincích – a autorka nezapomněla přidat několik převleků nebo tajemství, které hrdinové nechtějí za žádnou cenu prozradit. Možná se zdá, že jde o směsici všech možných žánrů, ale přesto musím uznat, že Smith všude zachovává detaily upírské literatury.

Ukázka z knihy:

„Pátá Avenue,“ odpověděla ospale.
Snažil jsem se neztratit trpělivost. „Kde na Páté Avenue?“
(…)
Zvedl jsem ji – navoněnou směsici hedvábí a tylu a krajek a teplého lidského masa. Její kučery  se dotkly mého obličeje a šimraly mě na tvářích i na krku. Oči měla zavřené a ochable mi visela v náručí. Do prachu kapala krev. Nevím, jestli její, nebo moje.
Zatnul jsem zuby a rozběhl se.
(Smith, L. J.: Stefanovy deníky – Prokletí. Praha: Fragment 2012, s. 17.)

Knihu Stefanovy deníky – Prokletí vydalo nakladatelství Fragment