Zlo v negližé

Recenze

Vytvořeno 23. 4. 2012 2:00

Autor: Petr Měrka

V závěrečné knize trilogie, jejímiž hlavními protagonistky jsou Mistr Sedzivoj, přes čtyři sta let starý alchymista, jeho asistentka Stanislava Krušewská, její o mnoho mladší sestřenka, bývalá agenta státní bezpečnosti, Kateřina a v řadě neposlední adolescentní upírka princezna Monika Stěpankovic, jež má však ve skutečnosti na svém hřbetě víc než přes tisíc křížků, své čtenáře Andrzej Pilipuk opět nezklamal. Ba právě naopak. Dědičky můžeme bez nadsázky považovat za tak zvanou třešničku na dortu.

Jako u předchozích dílů se i nyní na zadním přebalu skví varování: „Literární produkt neobsahující Jakuba Vandrovce!“, což vskutku zatím bezezbytku dodržel, leč v Dědičkách si přeci jen neodpustil poťouchlost a byť okrajově, tak jméno senilního exorcisty zmínil.

Zdálo by se, že se autor veze na vlně zvýšeného zájmu, jenž snad konečně upadá, týkajícího se upírské tématiky. Ale to by se jednalo o veskrze zcela povrchní pohled. Svým vzděláním archeologa je Pilipiuk přímo předurčen k tomu zaobírat se dávnou historií, k níž se vážou různé legendy, které v sobě zahrnují nejen vampýry, ale i vlkodlaky a další četné démonické potvory lačnící po lidské krvi.

Pokud chcete psát, míněno beletrii, je nutné vycházet výhradně z toho, co dobře známe, jinak se nejen nevyvarujeme zbytečných faux pas, ale především se dopustíme nepřesností a co hlavního, nebudeme jako vypravěči věrohodní.

Můžeme hýřit fantasií o sto šest, psát sci-fi, dobrodružné romány, cestopisy, pohádky pro děti, inklinovat v tu menší, tu větší míře k surrealismu, či absurdnu s hyperbolou, ale za jakýchkoli okolností musíme zůstat maximálně přesvědčiví. Nejde ani tak o mystifikaci, nebo navozování dojmu, že se popisované události doopravdy přihodily, ne, jde o přirozenost s bezprostředností. Pokud se to podaří dodržet, je čtenář v pasti fabulace, ježto oplývá primárním účele ho buďto pobavit, podnít k přemýšlení, poskytnout mu spektrum nových vědomostí, nebo i přivodit hrůzu, to už záleží na tom, jakým žánrem se právě zaobíráme.

Pilipiuk v sobě nezapře rodilého humoristu a to i přesto, že se jeho trilogie od Kuby Vandrovce liší právě tím, že třeskutý černý humor je upozaděn a dominantní postavení zaujímají spletité, nicméně srozumitelné, zápletky, přičemž nabízí prakticky vše, co jsem uvedl v předchozím odstavci. Jde o jeden velký kompilát sumy znalostí, které jsou umocněny úsečnými větami a věcnými konstatováními, jež nepostrádají mírný nádech cyničnosti, přičemž nechybí též kritika lidského plemene a to jak stran jednotlivců, tak i jako společenského celku.

Podobně jako v předchozích dvou dílech: Sestřenky a Princezna, tak i v Dědičkách stojí proti sobě zlo a dobro, čest s podlostí, sebeobětavost s úkladnou lstivostí a snaha docílení svého vlastního prospěchu na úkor druhých, přičemž se dotyčná kreatura neštítí použít jakýchkoli, i těch nejzavrženíhodnějších, metod.

Jinak, jak už je to u Pilipiuka zvykem, nenaleznete u něj jediné slabé místo, natožpak nadbytečné slovo. Jeho styl oplývá dynamickým spádem a hrozí na něm získat závislost.

„Hlasitě hekl a rozesel kolem pach částečně už stráveného laciného vína, prdl a už se chtěl vrátit do doupěte, když na sobě nečekaně pocítil něčí zkoumavý zrak. Zvedl hlavu. Vodní clona se dočasně roztrhla. Na druhé straně neexistujícího plotu graciézně seděla na nevelké hnědé klisně dívka. Zlaté vlasy vylézající zpod elegantní čapky si stáhla do ohonu. Matěj škytl a zapotácel se, naštěstí však bylo po ruce futro a měl se čeho přidržet. Dívce nebylo od oka víc než šestnáct let, zapnul si proto poklopec. Nadále si ho měřila zrakem; přímo cítil, jak ho tento pohled drtí.“
(Pilipiuk, A. Dědičky. Přel. P. Weigel. Laser-Books: Plzeň, 2012, s. 13)

Knihu Dědičky vydalo nakladatelství Laser-Books