Péče o diabetické dítě

Recenze

Vytvořeno 28. 4. 2012 2:00

Autor: Lenka Martinková

Cukrovka může potkat naprosto kohokoli, ne jenom lidi s nadváhou, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale třeba i malé děti. Ty se mohou „těšit“ především na diabetes 1. typu. Něco takového je pro jejich příbuzné jen těžko představitelné a trvá poměrně dlouhou dobu, než si zvyknou počítat výměnné jednotky a určovat správnou dávku inzulinu. Pokud bylo dítě zvyklé trávit prázdniny u babičky s dědou, může se problém objevit také tady – především malé děti potřebují dohled kvalitně vyškolené osoby ve dne v noci, a právě s tím pracuje MUDr. Helena Vávrová ve svojí příručce Babičko, dědo, vezměte si mne na prázdniny!.

Dá se říct, že jde vlastně o čtení pro prarodiče a vnoučata, ale knížku by mohli ocenit třeba i učitelé. Vávrová je odbornice na slovo vzatá – nejprve vysvětlí, jak to vlastně začalo a co jak v těle pracuje, následně všechno vysvětlí v kratičké pohádce a nakonec čtenáři v rámečku se sovičkou shrne nejdůležitější poznatky a důležité věci k zapamatování. Na první pohled se v tomhle systému nedá najít nic špatného a ani tam nic takového není. Jenom mám pocit, že se autorka moc zaobírá teorií (nic proti, ale to není všechno) a na začátku jaksi opomíjí dodat, že cukrovka je vysoce individuální záležitost, a proto není možné, že se pokaždé naprosto všechno bude vyvíjet tak, jak napsala. Její text by se tedy úspěšně dal použít jako jakýsi „manuál“, v němž bude vysvětleno to nejdůležitější. Ale praxe je stejně důležitá! A čím víc, tím samozřejmě lépe.

Helena Vávrová svoji práci adresuje především prarodičům, kteří by se po dočtení měli dokázat postarat o svoje vnoučata. Jistě jde o ušlechtilý cíl a leckdy by se mohlo zdát, že to není nic těžkého. Nepochybuji o šikovnosti babiček a dědečků, jen mě napadá, jestli by nebylo lepší, aby nějakou dobu (opravdu nebude stačit týden nebo dva, spíš tak měsíc) žili s vnoučkem a jeho rodiči a vyzkoušeli si každodenní péči (cukrovka se někdy chová opravdu nevypočitatelně). I o prázdninách je přirozené, že rodiče budou nonstop na telefonu, kdyby nastal nějaký nečekaný problém, ale obzvlášť o letních prázdninách (o kterých se Vávrová zmiňuje nejčastěji) se může vyskytnout riziko hypoglykémie, jež může skončit i bezvědomím, a tedy bezprostředním ohrožením života. V takovou chvíli opravdu není čas někam volat, ani listovat v sebepřehlednější příručce.

Teorie uváděná Vávrovou je naprosto výborná, přesně taková by měla být i praxe, jenomže v případě cukrovky skloubené s běžným životem je takřka neproveditelná. Autorka píše, že (například) sportovat by se mělo hodinu po jídle. Proč ne? Některé školy by takovému požadavku rodičů možná vyhověly, avšak nepřijde mi to zrovna jako ideální řešení. Nebo v případě ketolátek v moči zůstat v klidu a kontrolovat jejich množství, případně připíchnout inzulín a měřit glykémii. Taková omluva by se snad ještě dala uznat na prvním stupni ZŠ, ale později?

Přáním Vávrové je, aby diabetické děti měly stejný život jako jejich vrstevníci, to ale některá teoretická opatření neumožňují. Tím nechci říct, že by snad cokoli doporučovala špatně, to ani v nejmenším, jde prostě jen o názor většiny diabetiků a kniha Babičko, dědo, vezměte si mne na prázdniny! je toho zářným důkazem. Každý si musí najít nějaký způsob vycházející z teorie, který mu při jeho životním stylu bude nejlépe vyhovovat.

Knihu Babičko,dědo, vezměte si mne na prázdniny! vydalo nakladatelství Mladá fronta