Mít ráda svůj život

Recenze

Vytvořeno 4. 5. 2012 2:00

Autor: Hana Moualla

Určitě jste už slyšeli o hře Monology vagíny, která vznikla pod taktovkou (a  překladem) Dagmar Bláhové. Čerpala z předlohy „The Vagina Monologues“ od Eve  Enslerové, scénáristky, spisovatelky a ženské aktivistky. Nyní máte jedinečnou možnost pohlédnout na ženské emoce jinak, lépe řečeno zcela mimovaginálně. Kniha Jsem citlivá bytost aneb Srdce nezná mapu: Utajený život dívek z různých koutů světa se dostala v roce 2010 na seznam nejlépe prodávaných knih podle New York Times (v ČR vydáno v roce 2011). Čím autorka zapůsobila? Zřejmě širokou škálou emocí. Spisovatelka uvádí, že jde o literární texty inspirované jejími cestami po světě a že samotné monology nejsou autentické... Nemyslím si to. Kniha promlouvá jazykem mých kamarádek, sousedek, žen, které potkávám na ulici...

Jsem citlivá bytost je výzvou především pro okolí, rodiče, společnost. Eve Enslerová staví na první místo svobodu sebeurčení životní cesty. Zní to jako luxus. Ženy byly příchodem církve zatlačeny do role ochránkyň krbu, pečovatelek, ve dvacátém století k tomu přibyla povinnost pracovat. Za válek pa dokázaly, že zvládnou ještě kromě domácnosti, hospodářství a výchovy dětí také podporovat stát a průmysl. Získaly volební právo, právo na rozhodování o antikoncepci, avšak starostí o domácnost a děti neubylo...  Byli to muži, nebo my samy, které jsme se rozhodly ždímat svoje duše i těla do roztrhání ve jménu domácích buchet, a přitom poslouchat výčitky o nemocnosti dětí  v práci? Troufám si říct, že pro ženu není podstatná kariéra, ale radost z toho, co dělá. Bohužel radost příspěvky do penzijních fondů nezaplatí... Paulo Coelho píše o ženách jako o těch, kterým byl sebrán dar šamanek a byly zatlačeny katolickou církví do kostelních lavic a čepců... I když se okolní podmínky změnily, cítím, že Eve Enslerová kritizuje neměnnost tradic předávaných výchovou. Dívka má být poslušná, cudná, má být tichá a poddajná. Proto mnoho dívek zvolí cestu rebelie. Začnou se chovat jako muži. Myslí, že najdou svůj život v mužských hodnotách. Poslední, komu se to vyplatilo, byla G.I. Jane. V běžném životě musíme být jin a jang. Prvky, které se doplňují, nezápasí spolu. Dva různé světy, které koexistují... Právo na určení toho, co nás naplňuje.

Rodiče, školy a tlak veřejného mínění mohou citlivou (a o vlastní hodnotě pochybující) holčičí duši zašlápnout. Z kukly nevyletí motýl s barevnými křídly, ale šedivý tvor, který pak mnoho let pláče nad svojí šedivostí a netuší, kdy přišel o barvy, ani jak by je získal nazpět. Ve dvaceti vám všichni tvrdí, že nemůžete mít spokojenou rodinu a být úspěšné v práci, že si musíte vybrat jen jednu cestu, a tu dělat dokonale. Jenže k čemu je černobílá dokonalost? Každá žena má obrovský potenciál vnitřní energie a jakési přírodní moudrosti. Ne pro všechny, to je podstatné, některým stačí svět zdobit novou halenkou, ale je to právo volby. Stejně jako mezi muži není každý druhý Rumi nebo kutil Tim. Eve Enslerová hraje na struny, které uvnitř mne dávno praskly, které zapadly v zapomění. Zřejmě někdy mezi prvními výlety na pohotovost s dusícím se děckem, péčí o vážně nemocnou maminku, studiem, prací, péčí o domácnost a trvalé příkazy...

Změnil by se můj život, kdybych tuto knihu dostala v pubertě, namísto knihy Děvčátko, na slovíčko? Jsem si jistá, že ano. Eve Enslerová umí rozpracovat starosti a aspirace mladých žen do zajímavé podoby. Nemusíte být Nini nebo obrýlená intelektuálka, abyste mohly žít svobodně a naplno... Podle Eve můžete mít chlupaté nohy, barevné tkaničky a krátkou sukni. Dívčí duše je totiž jako duha. Prostě je - a je krásná. Není podstatné, zda se identifikujete s anorektičkou, dívkou ze školního gangu nebo dětskou pracovnicí čínské továrny na panenky Barbie, autorka dovedně popisuje pro všechny ženy bez rozdílu rozpor mezi nátlakem okolí, který dušičky taví do pasivních nebo čistě rebelujících forem. Monology jsou doplněny faktickými údaji (např. že by děti raději přišly o ruku, než byly tlusté). Nepřekvapuje mne to. Před očima vidím vyhublé paže spolužaček, které zanedlouho zůstávají na psychiatrických odděleních brněnských nemocnic, jejich zapadlé oči žadoní o trochu lásky a jemného zacházení...

Eve sjednocuje osudy žen celého světa v jakési bezmocnosti. Zoufalém volání  o  trochu radosti. V monologu íránské dívky, kterou rodiče donutili k plastické operaci nosu, obdivuji její vnitřní pláč za ztracenou identitu. Zajímavý je i další příběh. Izraelská dívka odmítá jít do armády, její rodina jí opovrhuje, sama se cítí jako v pasti. Následují dívky z Francie, Konga... Společným jazykem je totální odlišnost přání a reality. Příběhy spojuje stud dívek, bojí se vyjádřit svoje pocity a touhy. Dívky netuší, že budou spoutány hedvábnými řetězi konvencí a jejich duše bude prodána za každodenní teplou večeři  – mnohé bez práva rozhodovat o financích, vzdělání dětí, zdravotní péči nebo organizaci rodinného času.

Žena je tanec, žena je láska, žena je dlaň, která hladí, žena je příroda a voda. Žena je vichřice a vzduch po dešti. Žena má dar tvorby života. Žena má právo na vyjádření sebe sama. Má právo na úctu za všechny stereotypní úkony všedního dne. Její muž by jí měl hýčkat za to, že kříž nese s hlavou vztyčenou a nepřestává milovat barvy. O tom podle mne tato kniha je. Z dívky, která respektuje svoje schopnosti, sama sebe, vyroste spokojená osobnost, která může společnosti, svým dětem dát obrovský dar. Jen žít vedle duše, která s vámi roste...

Knihu doporučuji všem dívkám a ženám, které ještě umí plakat, které se vydaly hledat svoji cestu. Mohou ji číst také chlapci a muži, kteří umí respektovat odlišnost percepce. Ti, kteří marsovsky nekřičí, ani nejsou pasivně agresivní, manipulativní a umí ocenit svoji partnerku. Eve Enslerové za knihu děkuji. Připomněla mi, proč mám ráda tanec. A na tanec není nikdy pozdě, ani když jste uvízly v rutině - jako třeba  v písničce Levels (AVICII).

„Tančím v kruhu domorodých
Tančím, a říkám tím ano své kultuře
Tančím, protože mě to naučila moje babička
a můj dědeček
Tančím, a tak to nikdo nezapomenu
Tančím, protože jsem pták
Někdy klidný, mírný pták
Jindy čilý a hbitý
jako sojka
Nezastavíš mě
ani kdybys mě zkusil zabít“ 
(ENSLER, E. Jsem citlivá bytost aneb Srdce nezná mapu: Utajený život dívek z různých koutů světa. Praha: Práh, 2011. s. 118)

Knihu Jsem citlivá bytost aneb Srdce nezná mapu vydalo nakladatelství Práh