Svérázný deník o půlroku života v Skalistých horách

Recenze

Vytvořeno 6. 5. 2012 2:00

Autor: Jana Semelková

Sousedka ze Skalistých hor je útlá knížka, tak akorát do kabelky, v níž sledujeme sousedské vztahy Češky, provdané za kanadského naftaře, a její velmi svérázné sousedky. V podstatě jde o záznamy událostí, které se odehrály od července do prosince roku 2010. Po tuto dobu hlavní hrdinka, mnaželka Kanaďana, kterému tajně říká Knír Kanadský, si zvyká na nový domov v drsném kraji Skalistých hor. Naftařská společnost se neptá, naftařská společnost posílá jejího muže tam, kde ho je zapotřebí. A tak nyní žijí ve městě, kde sněží i v červenci.  Hrdinka se velmi brzy seznámí se sousedkou, jejíž přístup k životu je víc než originální. Svými svéráznými kousky z různých oblastí života naši vypravěčku někdy téměř knokautuje.

Novela Blanky Stolařové-Calibaby Sousedka ze Skalistých hor je napsána velmi svébytně. Jde spíš o deníkové záznamy, které jsou prokládány experimentální poezií. Celou novelou prostupuje až jízlivý pohled na okolní svět. Řadu činů sousedky, jejího manžela i příbuzných, hrdinka s nadhledem a typickým českým humorem komentuje, konfrontuje je s vlastním viděním světa, zprvu odsuzuje, a ve finále téměř lituje, že zase pojede o dům dál. Že si bude zvykat na nové prostředí a nové lidi, když manžela je třeba v jiné destinaci.

Příběh se dá přečíst za jednu cestu tramvají napříč Prahou. Častokrát se nad nápady znuděné bohaté ženy (hrdinčiny sousedky) pousmějete, občas zavrtíte hlavou, pak si budete připadat nenormálně, protože tak absurdní chování vám bude připadat přes míru. Třeba pokus o městský chov slepic v obýváku, s pokusem naučit je chodit na záchůdek, prostě pochopit snad ani nelze. Dokonce mi nepřijde ani směšný. Nějak nejsem schopna přijmout, že nudící se žena, manžela odsune na druhou, možná až třetí, kolej a na jeho místo uvelebí kohouta se jménem Ashton. Ten v konečném důsledku nahrazuje vlastně i dítě, které v rodině chybí. V celém příběhu vlastně nevystupují normální lidé, všichni jsou nějakým způsobem „ujetí“. Ženy si drží odstup od svých živitelů, mluví jako drsňáci. A muži jsou předvedeni jako hloupá, jen po sexu toužící a nepotřebná individua ve vytahaných a usoplených teplácích. Proto před nimi u jejich žen na žebříčku stojí kohout, pes a vlastně i jeleni okusující stromy v zahradě a jiná zvířena.

Tak nevím – nějak mi z literatury zmizely normální příběhy. Kamsi se ztratil „obyčejný“ život. Gagové situace mi nepřijdou směšné, hlavně mi chybí normální vztahy – vztahy, kde jeden druhého neuráží, neplete se mu sobecky do života, a kde lidé chodí do práce třeba i proto, že je ta práce baví. Nemyslím si, že je třeba nahrazovat mužské kohouty, psy či jinými mazlíčky. Proto až absurdní humor nejsem schopná vstřebat a vlastně sama nevím, proč bych to měla dělat.

Podle anotace jsem čekala novelu ve stylu Vejce a já, našla jsem jen řadu absurdních situací, které se řetězily za sebou, někdy byly směšné, ale většinou ne. A konečný pocit – asi bych měla být drsoň, jinak mne okolí nepřijme. Drsoň v chování, jednání i mluvě. A to je to, co nechci přijmout, to je to, proč tato novela, byť svižně napsaná, není tím pravým šálkem kávy pro mne. Asi už jsem stará…

Knihu Sousedka ze Skalistých hor vydalo nakladatelství Paseka