Farkasova mlhavá kreatura

Recenze

Vytvořeno 27. 5. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Co má společného umírající súdánské dítě, Paul Celan a Friedrich Hölderlin? Vlastně nic. Tyto tři zdánlivě nesouvisející pojmy spojila fantazie maďarského spisovatele Pétera Farkase pomocí mnohoznačného pojmu kreatura do stejnojmenné novely.

Text je rozdělen do tří částí. Hlad, Samota a Strach. Název knihy i jejích jednotlivých částí čtenáře varuje hned na počátku, že nejde o žádné veselé čtení. A ani jednoduché. Přestože novela pojednává o obecných principech, je jednodušší si nejprve přečíst anotaci a najít si v ní alespoň nějaké záchytné body. Kapitola Hlad, jak se dočteme, byla inspirována fotografií súdánského dítěte umírajícího hlady a supa číhajícího na svou kořist. Druhá část Samota popisuje poslední okamžiky rumunského básníka a spisovatele Paula Celana, třetí – Strach -pojednává o zatčení německého básníka Friedricha Hölderlina. Na první pohled to může vypadat, že kapitola Hlad postrádá jméno nějaké slavné osobnosti, ale to lze velmi snadno doplnit.  Známý snímek Hladomor v Súdánu pořídil jihoafrický fotograf a žurnalista Kevin Carter.

Kromě informací z anotace má čtenář velmi málo záchytných bodů, jež by mu pomohly orientovat se v textu. Autor pomocnou ruku příliš nenabízí. Jeho styl je velmi košatý, utápějící se v detailech, popisech a meditacích, což je na takové malé ploše velmi udivující. Farkas se spíše soustředí na vnitřní svět svých postav, vnější okolnosti jsou mlhavé, viděné zkreslenou optikou jakéhosi zmateného vnímání. Pokouší se vykreslit strach, se kterým očekává Hölderlin své zatčení, pocit, který ho svazuje a brání mu v jakékoliv činnosti. Avšak vnitřní osamělost rumunského básníka evokuje jen název kapitoly. Je spíš věnovaná zábleskům vzpomínek, ve kterých dominuje voda a utonutí – symboly předznamenávající Celanovu vlastní smrt.  Nejproblematičtější je však pro mne první část novely. Nejde ani tak o její téma, upozorňovat na neduhy našeho světa je určitě potřebné a je to jedno z poslání, které spisovatelé mají. Klíčový je však způsob, jakým se ho Farkas zhostil. Když Kevin Carter pořídil v roce 1993 fotografii Hladomor v Súdánu, dostal se tím – z morálního hlediska – do velmi svízelné situace. Za svou fotografii obdržel Pulitzerovu cenu a jejím uveřejněním také upozornil na problémy, které v Africe přetrvávají. Zároveň však čelil výčitkám, že se dopouští nelidského chování, a že pro svou slávu zneužívá utrpení dětí. Spekuluje se, že tento problém byl jednou z příčin jeho sebevraždy v roce 1994. Carterova fotografie, i přes pochyby o morálnosti jejího vzniku, určitě vyburcovala velký počet lidí z jejich lhostejnosti k utrpení hladomorem sužovaných lidí, ale Farkasova novela tu sílu nemá. Způsob, jakým k problému přistupuje, by se spíš dal nazvat poetizací. O účelnosti poetizace otřesných jevů jako je smrt hladem či existence vyhlazovacích nebo pracovních táborů se vedou diskuse. Je však důležité vytvořit si k tomuto problému svůj vlastní postoj a dokázat si odpovědět na otázku, jestli je takový způsob literárního zpracování lidského utrpení k dobru, nebo spíše ke škodě věci. Osobně jsem při četbě necítil nic, co by šokovalo nebo burcovalo. Autorův popis fyziologických pochodů uvádí čtenáře spíše do racionálního rozpoložení, které není blízké vcítění se do trpícího.

Pokoušela se jíst zem, protože tělo už tělo zhltalo. Nejdříve lahodnost jater a svalů, potom cukr břišní dutiny, ledvin a podkožního tuku, nakonec spalovalo rezervy bílkovin, dokud se maso nepropadlo ke kosti, takže ke kostře se přimykalo pouhé suché odumírání. Její krev se dusila, hladina enzymů a hormonů poklesla. Ať se jí dostalo do organizmu cokoliv, okamžitě to jím proteklo stejně jako řídká červenohnědá sedlina hlíny, jež jí v takových chvílích stékala prohlubněmi stehen.
(Farkas,P. Kreatura. Praha: dybbuk, 2012, str.14.)

Jednotlivé části novely nic podstatného nespojuje. Jedna nás zavádí do Afriky roku 1993, druhá do Francie 1970, třetí do Německa na přelomu 18. a 19. století. Každá z postav, nastíněných v knize, nějakým způsobem trpí, ale jejich pocity jsou velmi těžce srovnatelné. Pro čtenáře není jednoduché se dostat ke zdroji pocitů jednotlivých postav, v první části je to v téměř nemožné, nejvýrazněji je cítit Hölderlinův strach v závěrečné kapitole.

Farkasovu novelu přeložila velmi zkušená překladatelka Anna Valentová, která z maďarštiny překládala takové autory jako jsou Magda Szabó, Mór Jókai nebo István Örkény. Vysoce profesionální překladatelská práce a skvělá úroveň zpracování knihy částečně vyváží energii, kterou musí čtenář vynaložit na to, aby do ní pronikl.

Knihu Kreatura vydalo nakladatelství Dybbuk