Kniha s nevšedním osudem

Recenze

Vytvořeno 15. 5. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Osud si pohrává s lidmi, někdy i s knihami. Dagmar Hilarová (za svobodna Dagmar Berzetti) měla v životě to „štěstí“, že zažila oboje. Její život byl nezapomenutelným způsobem ovlivněn nacismem, komunistická totalita poznamenala osud její knihy. Autorčin syn Evžen Hilar se po více než třiceti letech pokusil alespoň něco napravit a dosáhl prvního českého vydání knihy Nemám žádné jméno.

Dagmar Hilarová byla v roce 1943 jako mladá židovská dívka deportovaná do terezínského ghetta. Narozdíl od mnoha jiných měla to štěstí, že se po ukončení války vrátila domů. Své zážitky si ukládala do deníku. Později se z ní stala úspěšná spisovatelka - básnířka, jejíž dílo bylo především věnováno dětem. V roce 1966 se Dagmar Hilarová setkala s nizozemskou autorkou Mijep Diekmannovou a předala jí text svého deníku s tím, že knihu, která na jeho základě vznikne, vydají společně. V roce 1980 kniha Nemám žádné jméno opravdu spatřila světlo světa, ale autorství Dagmar Hilarové bylo popíráno – Mijep Diekmannová ji uvádí pouze jako autorku námětu. Dovolat se spravedlnosti bylo nemožné, socialistická republika neměla na prokázání původu textu své občanky zájem. Dagmar Hilarová svůj boj vzdala, ale po její smrti byly v pozůstalosti nalezeny dokumenty, které uvádějí věci na pravou míru. Podle posledního přání své matky se Evžen Hilar pokusil o její rehabilitaci a vydal knihu Nemám žádné jméno, na níž je uvedeno pouze jméno jeho matky, a ve které jsou uveřejněna fakta o jejím vzniku.

Nemám žádné jméno je autentický deník Dagmar Hilarové, který si psala za druhé světové války. Začíná v roce 1942, kdy se nad českým židovstvem stahují mraky. Dagmar je v absurdní situaci – chodí s německým hochem, ona se žlutou hvězdou, on s hákovým křížem na uniformě Hitlerjugend.

Jeho stisk nepovoloval.
Pozvedla jsem k němu oči a to, co jsem spatřila v jeho rysech, mi vyrazilo dech. Zachumlala jsem se do jeho kabátu a vůbec mi nevadilo, že brečím do khaki uniformy Hitlerjugend, že si otírám slzy erárním, hnědým kapesníkem, a že se moje hvězda dotýká hákového kříže.
Oba jsme cítili, že TEĎ se něco stalo.
Najednou jsme byli dospělí.
(Hilarová,D. Nemám žádné jméno.  Praha: Fragment, 2012, str.19.)

Brzy přijde předvolání do transportu do terezínského ghetta a Dagmar se ocitá v cizím prostředí bez rodičů. To, co Hilarovou tehdy nejvíce šokovalo, byla naprostá ztráta identity, místo Dagmar Berzetti se stává číslem CV190. Odtud přirozeně plyne název její knihy.

Kniha Dagmar Hilarové se špatně hodnotí po literární stránce. Nedá se o ní mluvit jako o literatuře psané deníkovou formou. Je to autentický deník mladé dívky, která si do něj zapisuje své zážitky, a ani neví, zda bude po letech s jeho pomocí oživovat své vzpomínky, nebo jestli ho vůbec někdy někdo bude číst. Není dlouhý, v knize zabírá necelých sedmdesát stran. Zápisky jsou doplněny básněmi inspirovanými táborovými zážitky. Ty vyprávějí o Dagmařiných emocích nesrovnatelně víc, než deník samotný.

Velký prostor je v knize věnován právě rehabilitaci Dagmar Hilarové a vyčerpávajícímu dokazování jejího autorství. V úvodu nazvaném Příběh knihy „Nemám žádné jméno“ se tohoto úkolu ujala Bronislava Janečková, v závěru zase Evžen Hilar. Argumenty obou těchto autorů jsou velmi podobné a často se opakují. Přesto jsou z historického hlediska velmi zajímavé. Opírají se o znění knihy Mijep Diekmannové a podobu původního textu české spisovatelky a jsou přesvědčivější, než prohlášení dánské autorky. Ta Hilarovou představuje jako českou básnířku, která vůbec neumí psát prózu. Pro čtenáře, kteří mají zájem o další informace, je uvedena internetová adresa článku, ve kterém se Diekmannová k autorství knihy vyjadřuje (str.85). Tato adresa není úplně přesná, zřejmě se v průběhu vydání knihy změnila, ale při troše trpělivosti se dá článek dohledat. 

Knihu Nemám žádné jméno vydalo nakladatelství Fragment