Skutečnost rozežraná psychomikroby

Recenze

Vytvořeno 23. 5. 2012 2:00

Autor: Petr Měrka

Piercing Rjú Murakamiho se dá považovat za sondu do lidského nitra. Jde o uzavřené komorní drama. Zápletka je jednoduchá. Kulisami nám pak jsou „interiéry“ dvou rozvrácených duší zmítaných poruchami osobnosti.

V současnosti se hojně používá výraz depersonalizace. Tato ryze subjektivní fatamorgána vzdaluje dotyčného jedince od sebe samotného. Takto postižený člověk ulpívá v bludu vlastní neskutečnosti, z čehož vyvstává konflikt, pro nějž je příznačná vykořeněnost a dezorientace s potenciálními tragickými následky.

Vlastně to souvisí s vývojem civilizace. Zpřetrhali jsme svazky s minulostí a nyní se noříme do vyšinuté beznaděje autodestrukce. My lidé jsme jako vir. Zhoubný nádor. Zachvátili jsme celou planetu. Prorostli ji a chystáme se ji zahubit. Je naším hostitelem, na němž parazitujeme, místo toho, abychom žili v symbiose, a jako takoví zahyneme spolu s ním.

Na přebalu knihy se lze dočíst, že je: Napínává, šokující, plná sexu, násilí a módního nihilismu. Toto je však zavádějící. Co v dnešní době může být šokující? Vždyť pomalu se nikdo ani nepozastaví nad tím, když se matka holdující v nemalé míře inhalaci toluenu zbaví svého dítěte tak, že ho strčí do mikrovlnky a uvaří ho – jestli to tak mohu říct. Novela Piercing není ani plná sexu. Pravda, objeví se a neobejde se to ani bez mírně bizarních pikantérií, které dokáží učarovat individualitám, jež si libují v sadomasochistických praktikách. Není ani v klasickém slova smyslu nihilistická, jako se spíš jedná o ryze existenciální text, v němž ztěží objevíte byť jen náznak černé komedie, jak je v anotaci také uvedeno.

Zpočátku je Murakami v této své próze únavně nudný, nepřesvědčivý a svým způsobem až ubíjející. Obrat nastává teprve s příchodem psychotičky Čiaki Sanadové, která svojí bezbřehou ujetostí dalece přesahuje hlavního protagonistu, jímž je Masajuki Kawašima traumatizovaný svojí minulostí a deptaný současností, v níž inklinuje k vraždě vlastního potomka.

Sanadová je ve svém útlém věku ztracená a hluboce ponořená do šílenství. Tak, jak je vylíčena, nemá šanci dožít se vysokého věku. Je jako houba nasávající strach a halucinace, které přetavuje v schizofrenní pojetí reality. Oproti tomu Kawašima potřebuje katarzi, jež ho zbaví běsů, jimiž trpí. Ten naději na záchranu má.

Japonci oplývají naprosto jinými hodnotami než my Evropané. Nejsem žádný znalec jejich kultury, avšak připadne mi pro ně jako výstižné, že jsou krutí, souběžně s tím se ale štítí ošklivosti. V projevech krutosti jakoby nacházejí estetično, které může na nás působit znechucujícím dojmem, nicméně je plnohodnotnou součástí jejich pojetí světa.

Piercing je bezpochyby dekadentní a silně pochmurný. Reflektuje problém, jenž postihuje v čím dál větší míře čím dál víc lidí a tím je psychóza a nebo od ní různě odvozené, či k ní směřující, symptomy. Naše klasické hodnoty se staly fraškou a karikaturou. Jsme ustavičně konfrontováni pochybami o sobě samých, podléháme stresu a tísni, jež pramení ze strachu ztráty zaměstnání a tím pádem odsouzení k živoření v bezprizornu. Ulpíváme na povrchu a bojíme se jít do hloubky. Murakami se ve své próze snaží sundat roušku z očí a představit nám věci bez příkras a jakékoli zavádějící idealizace.

„Ano, byl to můj otec. Přitom miloval špinavé věci a různé prasárny. Když jsem chodila do národní školy, zakazoval mi, abych se koupala. Říkal, že mě má opravdu moc rád, a proto chce sám slízat všechnu špínu z mého těla.“
(Murakami, R. Piercing. Přel. J. Levora. Argo: Praha, 2012, s. 64)

Knihu Piercing vydalo nakladatelství Argo