Faust obdivovaný i zatracovaný

Recenze

Vytvořeno 1. 6. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Postava doktora Fausta je snad jednou z nejpřitažlivějších literárních postav pro autory i pro čtenáře. Možná je to tím, že trocha Fausta je v každém člověku. Klademe si otázky, na které není možné odpovědět, občas zatoužíme znát tajemství života a nejednou nám hlavou kmitne marná myšlenka na oklamání smrti. Absurdnost této snahy vede nakonec k poznání, že i faustovská témata bychom měli brát s humorem a nadhledem. Pokud to neumíme, najdou se lidé, kteří to udělají za nás, jako Jonathan L. Howard ve své knize Nekromant Johannes Cabal.

Johannes Cabal upsal svou duši ďáblu poněkud nešťastným způsobem. Pozbyl ji během svého života, ale když zjistí, že ji potřebuje pro svou další práci, vypraví se do pekla, aby si ji vymohl zpět. Ďábel s ním uzavře sázku – Cabal pro něj během roku získá sto duší. A aby to nebyla taková nuda, dostane k tomuto účelu kočovný karneval. Zprvu kniha vypadá jako fraška, hemží se oživlými mrtvými, pomocníky stvořenými se změti kostí, vlasů a tuku, oživenými kapkami Satanovy krve. Karneval a jeho personál jsou totiž jakoby instantní, jen se nezalévají vodou a neoživují krátkým povařením. Ale faustovské téma, třebaže groteskně zpracované, v sobě nese latentní tragédii, drama, a hlavně mravní otázky, které je nutno řešit. Ani Johannes Cabal, momentálně bez duše, se jim nevyhne.

Jonathan L. Howard dokázal z tématu vytěžit mnoho vtipných situací. Už příchod do pekla je pro hříšníky pravým peklem, protože musí stát mnohatýdenní fronty na formuláře, vyplňovat je znovu a znovu, protože jsou tak nesrozumitelně koncipované, že je bez chyby snad ani vyplnit nelze. Není pochyb o tom, že autor má své neblahé zkušenosti s úředním šimlem, který dokáže být úporný v Americe stejně jako u nás. V knize se odráží inspirace slavnými horory. Cabalův bratr je upír. Proč ne, angažovat alespoň jednoho upíra je pro tento typ knih téměř povinnost. Další úsměvná scéna byla inspirovaná Lovecraftovým kultem Cthulhu a Necronomiconem:

Cabal si matně vzpomínal, že hudební génius, který se rozhodl uvést Necronomicon: Muzikál, se dočkal všeho, co si zasloužil: peněz, slávy i roztrhání neviditelnou obludou.
(Howard,J.L. Nekromant Johannes Cabal. Praha: Plus, 2011, str.158.) 

Upoutávka doporučuje knihu příznivcům Terryho Pratchetta, Neila Gaimana, Raye Bradburyho a Tima Burtona. Zaráží mě, že se nikde nezmiňuje pozoruhodná podobnost s filmem Imginárium Dr.Parnasse režiséra Terryho Gilliama. V něm jde také o sázku s ďáblem o lidské duše, i když je podstata sázky poněkud odlišná, a při získávání duší také pomáhá kočovné divadlo – imaginárium. Howardova kniha i Gilliamův film vznikly ve stejném roce 2009. Jaká je pravděpodobnost, že v jednom roce vzniknou dvě tak podobná díla?

Howardova kniha je lehké, odpočinkové čtení. Jako taková splňuje svůj úkol na výbornou. Děj je dynamický, dialogy vtipné, situace nepostrádají smysl pro ironii a nadsázku. Koncepce připomíná film – hlavní děj je přerušovaný střihy a flashbacky. Snaha o spád někdy způsobí drobnou dezorientace čtenáře, jenž chvilku nepozná, že byl vlastně přenesen do jiného místa nebo jiného času. Ale vše se brzy vysvětlí a události mohou jít dopředu svým závratným tempem.

Knihu Nekromant Johannes Cabal vydalo nakladatelství Plus