To oni jsou jiní

Recenze

Vytvořeno 6. 6. 2012 2:00

Autor: Hana Moualla

V loňském roce byla pokřtěna kniha Arabský svět – jiná planeta (křtila módní návrhářka Blanka Matragi). Autorkou je Emíre Khidayer, která pochází ze smíšeného manželství (slovenská matka, irácký otec), dětství prožila v Trnavě a vystudovala arabistiku (více viz rozhovor ze začátku května). Byla první ženou ve slovenské diplomacii se specializací na oblast Blízkého východu. Dlouhodobě působila jako diplomatka v Egyptě, Kuvajtu a Iráku. Dnes se dozvíte více o její knize, která měla na Slovensku úspěch a na kterou autorka navázala dalšími tituly (v ČR jde o první knihu této autorky, vydala Mladá Fronta, 2011). Co víme o arabském světě? A co vypovídá obraz, který máme o Arabech, o nás samotných?

Emíre Khidayer ve svojí knize zahajuje pomyslný dialog, jednoduchým jazykem popisuje život Arabů, podává obraz o tom „druhém“ světě. Ve skutečnosti se jí daří ukázat odvrácenou stranu humanity, pravdu dvou tváří. V knize se dočtete o sexuálním životě, úctě k rodičům, svatbách a smlouvání. Chybí mi tam umění, vzdělávání a přístup k politickým otázkám. V knize nenacházím nic zásadně nového. Autorka doplňuje fakta o arabském světě historkami svými nebo svých přátel. Tohle mi trošku narušuje kompaktnost textu. Chvilkami mám pocit, že se Emíre Khidayer snaží věci zjednodušovat, kombinovat až do krajnosti, aby knihu uzpůsobila čtenáři bez znalosti čehokoliv jiného, než jsou varování pro běžné turisty v egyptských letoviscích. „Nepijte vodu s ledem.“ Možná s tím mám problém, protože jsem zasazená svým životem do zcela jiného kontextu. Neuspokojí mne velbloudi nebo otázky cti... Žádám více. A to není chyba autorky. To je už můj pohled na orientální duši. Věřím, že běžného čtenáře nebo cestovatele tato kniha nadchne.

Jazyk knihy je jemný, stejně  jako je jeho autorka sympatická. Emíre Khidayer dělá vlastně první krok v otevírání zavřených dveří. Za to jí odpustím hurisky ve slovníčku pojmů. Neodpustím jí ale to, že píše o světě žen očima mužů, které poznala: „Většinou přicházela do kontaktu s muži...“ Svět arabských mužů je totiž stejný jako svět všech jiných mužů... Práce a házení ponožek do kouta, občasná nevěra nebo zásadní věrnost rodině, důraz na výdělek, domácí násilí nebo ignorance toho, co manželka vykládá... Svět arabských žen je složen i z dalších ingrediencí.

A i když to vypadá, že buď existuje jen středověk Jemenu, nebo luxusní kóma Dubaje, jsou i další krásné prvky mezitím. Bohužel je pokazila evropská politika, která podporuje wahábisty tím, že jim dává prostor v otázkách arabského jara  a více či méně vědomě ničí svět sekulárních arabských států. Ležíce na otomanu, sledujeme zprávy, kde kluci v kostkovaných šátcích házejí kameny na jakousi zeď. Kroutíme hlavou. Jeden odvážlivec šplhá po zdi, aby pověsil vlajku. Vše sledují vojáci s moderním vybavením a neutrálním výrazem. Otevíráme si pivo. Další záběr ukazuje jakési chlapíky v dišdáších, střih na kulomety, špinavé děti na ulici a ženy v abáji. Připomíná vám to něco? Klišé současné novinařiny?! Chceme vůbec měnit naše bezpečné vody poznání za změny? Každý se přeci raději plácá s bárkou kolem pláže vyčurané všemi dětmi, než by se nechal ošlehat větrem poznání, že všude žijí dobří a zlí lidé... A my máme volbu podporovat to dobré v nás i v nich, nebo se otočit zády a se zlobou v očích načínat další lahváč.

Multikulturní politika Evropy není vyhovující. Zapáchá jako stará ryba. Na jednu stranu ustupuje vlivům (například Velká Británie) rušením vlastních tradic, aby někoho neurazil symbol vánočního stromku, na druhou stranu nemá vyhovující integrační nástroje a asi ani zájem integrovat. To je totiž pracné. Musíte naučit „cizince“ mluvit místním jazykem, dát mu šanci na práci. A to je problém, i pokud jde o vlastní občany...  Ovzduší je plné jedu, strachu z dalších Breiviků.  „To oni, oni nám berou práci, křičíme... To oni nám kazí kulturu...“ Není to tak. Práce není kočka, nechodí kolem nás a určitě si ji ve frontě na úřadě nevysedíme. Kulturnost  je to, že rozpoznáváme hodnotu toho, co nám předávají rodiče, prarodiče, že cítíme svoje DOMA, že umíme pomoci cizinci ztracenému ve městě, že umíme laskavě odpovědět na dotaz cizího člověka, že vozíme kamarádům z cest české suvenýry, že jim umíme ukázat NÁŠ svět. Zkrátka jednáme dobře s jednotlivci a tupě nekopírujeme většinové názory.

Důležité je to, co není zdůrazněno, ale chápu to jako záměr Emíre. Mluvit o věcech, dostat určitá klišé do podvědomí.. Patří jí proto dík. Není to banální text, naopak obsahuje spoustu informací o životě (např. část textu věnující se přátelství - velmi trefně popisuje význam takových vztahů). Může zaujmout ty, kteří rádi cestují, stejně jako čtenářky příběhů ze života v orientálních zemích. Může být jednou z knih pro studenty arabistiky, stejně jako příručkou pro přežití těch, které se zamilují na dovolené a změní svoje zvyky o sto procent. Pro ostatní to může být sonda do našich vlastních hlav. I pro mne. Proč vlastně přijímám arabskou pohostinnost a neakceptuji falešnost ženských provolání „ya habibi, ya albi?!“ Možná jsem jen další pokrytec, co rád hoduje na cizím stole... My sami sobě jsme největšími cizinci. Ti ostatní jen příležitostně vstupují do našich kruhů.

Arabský svět by snad nešel obsáhnout ani v encyklopedii... Neuvěřitelná pestrost tradic, kultury, náboženství, složitá mocenská politika a vliv Západu. V arabském světě nejde tolik o ženskou otázku jako o to žít, mít jídlo, šířit kulturu, nebo jen dštít zlobu, fackovat oponenty v televizi a financovat „bohulibé“ vzdělávací projekty, které už ale nemusí mít tolik bohulibé cíle. Zajímalo by mne, jak by kniha vypadala, kdyby autorka pracovala spíše se ženami. Paměť světa totiž netvoří muži a jejich knihy. Jsou to ženy a laskavost, kterou vkládají do svých synů, pohádky, které jim vypráví, když jim večer před spaním laskají vlasy, a rozhodují tak o směru, kudy se bude lidstvo ubírat.

Knihu Arabský svět-jiná planeta vydalo nakladatelství Mladá fronta