Bezskrupolózní charakter nezdravé ambice

Recenze

Vytvořeno 12. 6. 2012 2:00

Autor: Petr Měrka

Manuel Kaminski, senilní dědek, na něhož jako první upozornili Pablo Picasso a Henri Matisse, jehož byl i vůbec posledním žákem, a jenž ho podporoval v jeho tvůrčích snahách, ale především, aby ho objevil svět velkých galerií a on si tak přišel na slušné živobytí, jež by mu vykompenzovalo léta zasvěcená chudobě a objevování vlastního stylu. Což se nakonec tomuto slepému starému skřítkovi, který svým vzezřením může upomínat krtka s huňatou parukou, podařilo. Na sklonku života je senilní a vydaný v šanc své jediné dceři. Ta vládne domu železnou rukou a určuje, co je pro jejího otce nejlepší… A to i na úkor jeho vlastních přání.

Daniel Kehlmann si pohrává s banalitou, do níž ovšem úspěšně zakomponovává mystifikaci a ta je také nejsilnějším prvkem této svým způsobem bezkrevně působící prózy. De facto vás nemá čím zaujmout, ani ohromit, až právě na sugestivní transformaci fabulace, kterou nám předestře jako tu nejobyčejnější skutečnost. Mylně bychom se pak mohli domnívat, že se jedná o reálné vzpomínky Sebastiana Zöllnera, jenž stůj co stůj chce dosíci kariéry a pokud možno i nadprůměrného platu. Nechce toho mnoho. Asi tolik, jako každý z nás váben vidinou spokojeného a bezstarostného života. Opájíme se iluzí, mamon nás hryže do zadnice a v budoucnosti nás čeká pouze deziluze. Po jejím odhalení se nám náš posavadní svět zhroutí jako domeček z karet a my si uvědomíme, že nám zbývá už jenom posledních pár let života. A zde se střetáváme s druhým plánem, který mladý německý autor před našima očima rozvíjí.

I Manuel Kaminski byl kdysi dítě a poté mladý muž, jehož srdce zahoří láskou, z níž se vyklube ta, kterou nazýváme nenaplněná. Ne, že by jeho život byl nešťastný, ba právě naopak, ale stačí zmínka a jeho duše při vzpomínce na milou zjihne a motivována podmanivým našeptáváním Zöllnera se vydává na ztřeštěný trip, aby ještě jednou mohl starý pán uzřít tu, která mu uhranula.

Sebastian Zöllner je arogantní sobec považující se za středobod vesmíru, bez něhož by si universum ani neupšouklo. Má názor na všechno a především je neomylný. Přitom si ani nedokáže udržet dlouhodobější vztah a drtivou většinu lidí kolem sebe považuje za blbce.

Kehlmannova kniha není ničím výjimečná, přesto se však dá konstatovat, že se jedná o zajímavou literaturu, kdy sžírává ambice stáří je konfrontována se stařeckou odevzdaností, jež však současně nepostrádá zlomyslnou jízlivost. Nic není takové, jak se musí nutně na první pohled jevit. Autor se pokouší demaskovat… Co vlastně? To zůstane nevyřčeno, pouze to je naznačeno a týká se to každého z nás. Je to pomíjivost? Uvědomění si skutečných životních hodnot?

Dochází zde i ke zpytováni svědomí a ukazuje se nám neúprosnost kauzality, kdy vše souvisí se vším. Tedy, že jakákoli akce vyvolá odpovídající reakci. Já a Kaminski vás možná přímo nenadchne, neb pro tuto novelu je příznačná jistá obtížně definovatelná neurčitost, až obsahová vyprázdněnost, ale to byste jako čtenář klouzal pouze po povrchu. Tato kniha v sobě ukrývá mnohem víc, než je prostě na první pohled patrné.

„Posadil jsem se na židli, kde ještě před chvílí seděl stařec. Sluneční paprsky šikmo pronikaly oknem, tančila v nich zrnka prachu. Určitě se tady příjemně bydlelo. Představil jsem si to: Miriam byla přibližně o patnáct let starší než já, ale s tím se dalo žít, vypadala ještě dobře. On tady už dlouho nebude, nám zůstane dům, jeho peníze, určitě i některé jeho obrazy. Konečně bych měl čas napsat něco velkého, tlustou knihu. Ne moc tlustou, ale dostatečně tlustou pro police s romány v knihkupectvích.
(Kehlmann, D. Já a Kaminski. Přel. T. Dimter. Mladá fronta: Praha, 2012, s. 25)

Knihu Já a Kaminski vydalo nakladatelství Mladá fronta