Kdo by nechtěl změnit svůj dosavadní život?

Recenze

Vytvořeno 21. 6. 2012 2:00

Autor: Lenka Martinková

Knížka formátem připomíná Upíří deníky ze stejného nakladatelství, grafická úprava obálky se blíží Vampýrské akademii z DOMINA a je podobná sérii Údolí z nakladatelství DEUS. Mluvím o nové fantasy edici Temná akademie vycházející ve Fragmentu. Čtenáři mají možnost seznámit se s Cassandrou Bellovou a spolu s ní začít studovat na Temné akademii.

Cassie Bellová dostala stipendium na Darkovu akademii. Škola se tentokrát nachází v Paříži a pochopitelně na ní studují samí nafoukaní frackové z bohatých famílií. Mezi takové Cassie asi nikdy nezapadne. Vystřídala několik pěstounských rodin, což je možná to, co jí dává chuť se těmhle nafoukancům postavit a ukázat jim, co v ní vlastně je. A pak tu jsou ještě ti tajemní Vyvolení. Nikdo o nich neví nic konkrétního, jen je kolem nich cítit nebezpečí. Stipendistka se musí dozvědět, co je to za tajný spolek, že si dovolí ovládat Akademii.

Cassie je obyčejná holka, která se na Darkovu akademii dostala jako slepá k houslím. Chvílemi se jí zdá, že na tak nóbl místě působí nepatřičně (a zazobaní spolužáci ji o tom úspěšně přesvědčují), ale se svojí spolubydlící – křehkou jižní květinkou, bellou, bellou Isabellou – se s novým životem dokáže lépe vyrovnat. Isabella je z Argentiny, dokáže si kolem prstu omotat každého kluka, na kterého si vzpomene, takže si myslí, že by měla možnost stát se jednou z Vyvolených. Ti mezi sebe přijímají jenom hezké, bohaté a arogantní studenty a Isabella většinu těchto předpokladů má (o té aroganci by se dalo pochybovat). Ve chvíli volby nového člena (podle nepochopitelného pečlivě utajeného systému) se na scéně objevují Kateřina a Keiko. Obě jsou členkami tajného spolku, a přesto to nevypadá, že by na ně ředitel školy nějak dal. A samozřejmě není možné zapomenout na osudovou trojici kluků – Richarda (člena Vyvolených a Cassiina amanta), Ranjita (tajemného krasavce, který si nechce nikoho pustit k tělu) a Jakea („náměsíčného“ bratra mrtvé studentky a přítele krásné Isabelly).

Ačkoli první díl s názvem Vyvolení je poměrně obsáhlý (má přes 200 stran), děj hrdiny zavede jen na několik málo míst. Nejdůležitějším z nich je sama Darkova akademie, zastoupená největším počtem událostí. V těsném závěsu za ní se drží historické centrum Paříže a na třetím místě by skončila tajemná chodba ústící někde u Vítězného oblouku.

Proč jsem se v úvodu zmiňovala o podobnosti s jinými temnými knihami pro mládež? Ta s Upířími deníky ani nestojí za přílišné zkoumání, je více než pochopitelná – obě série vycházejí ve stejném nakladatelství a nakonec mají i obdobný motiv. V případě Temné akademie nejde ani tak o upíry, přestože něco z tohoto fenoménu se v ději také objevuje, ale ve zkratce by bylo vhodnější mluvit o tajemnu sálajícím z textu. Podobnost s Vampýrskou akademií nemusí být zřejmá jenom těm, kdo znají obě edice. Už na první pohled udeří do očí slovo „akademie“ v obou názvech. A co víc! Vampýrská akademie má na obálce vždycky kovanou bránu, nad kterou se rýsují obličeje hrdinů. Obdobné je to i v příběhu Cassie. Bránu tu nahrazují blíže nespecifikované domy (nebo spíš paláce), nad nimiž zaujme náznak obličeje, na kterém jsou důležité oči s červenými zornicemi. A jak s tím souvisí série Údolí? Oba příběhy se odehrávají na internátní škole, která je nějakým způsobem divná a nově příchozím nahání hrůzu. Dokonce se shodují i v počtu mrtvých studentů – jeden v minulosti vzdělávacího institutu a druhý v současnosti. Není to moc náhod najednou

Nemám žádný důvod knihu jenom hanět. Jako na jakémkoli jiném díle, i tady se dá najít několik kladů. Třeba ten, že konečně nějaký autor přišel s jiným námětem než s upíry. A koho by nezaujalo, že se každý semestr škola stěhuje na jiné světově proslulé místo?

Ukázka z knihy:

„On ti nevyhrožoval? Myslím ve společenské místnosti. Říkal něco?“
Cassie zaváhala. Ale on tam, Jakeu, nebyl…
Zamyšleně si kousala ret. Neměla důvod mu lhát. Ale neměla ani důvod mu věřit. „Ne,“ řekla konečně. „Ranjit mi taky nevyhrožoval. Proč by měl?“
(…)
„To já také. A opovaž se Isabele ještě jednou takhle ublížit.“
„Mezi námi,“ usmál se na ni úzkými rty, „já nejsem ten, kdo někomu ubližuje.“
(…) Cítila, jak ji Kateřina nenávidí a jak na ni Jake hledí, a tak odcházela velmi opatrně. Teď by se vůbec nehodilo, aby zakopla.
Pařížská elegance, říkala si pro sebe s úsměškem. A pýcha. Studuju na akademii, sakra!
Nedopustí, aby na to zapomněli.
(Poole, G.: Vyvolení. Praha: Fragment 2012, s. 114.)

Knihu Vyvolení vydalo nakladatelství Fragment