Pohled očima slepého starce

Recenze

Vytvořeno 23. 6. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Je k neuvěření, že ještě relativně nedávno jsme v televizních i rozhlasových zprávách několikrát denně slýchali, jakým tempem kráčí vpřed hospodářství Bulharska, jak vzkvétá díky hrdinnému dělnickému lidu pod vedením soudruha Todora Živkova, což by ovšem nebylo možné, pokud by jeho vzorem nebyl hrdinný lid Sovětského svazu. V některých retro pořadech si můžeme rétoriku socialistického zpravodajství oživit, leč zprávy o tom, jak se dařilo obyvatelům Bulharska po rozpadu sovětského bloku, máme jen kusé. Poněkud neobvyklý pohled na tuto zemi, ale i na Gruzii, nabízí román Sólo.

Neobvyklý je z několika důvodů. O Bulharsku, Gruzii a také o New Yorku vypráví Angličan původem z Indie a pohled na tato místa zprostředkovává slepý hrdina svým vnitřním zrakem a svými vzpomínkami.

První část románu seznamuje čtenáře s mužem, jemuž otec - obdivující vše německé - dal nezvyklé jméno Ulrich. Za svůj téměř stoletý život byl Ulrich svědkem mnoha klíčových momentů v historii bulharského státu. Snahy o jeho osamostatnění, obě světové války i přechod od socialismu k poněkud zmatené budoucnosti. Pro čtenáře je to jedinečná příležitost oživit si v krátkosti některá fakta z bulharských dějin a dozvědět se něco o vývoji tohoto státu v devadesátých letech. Přesto tato část není nudná historie, je poutavá a čtivá. Ulrich vystupuje v první části jako vypravěč, v druhé se ocitá v roli tvůrce příběhu. Ale ten začne žít svým vlastním životem, z tvůrce se tak stává pouhý iniciátor a pozorovatel. Možností, jak děj ovlivnit, má málo. Ulrich sedí osamocen ve svém pokoji, bezmocný a slabý, přitom jeho hlava je světem, kde žijí a umírají lidé.

Druhá část románu se hodnotí velmi obtížně. Nenaplněná touha po hudbě podnítila v Ulrichově fantazii stvoření geniálního houslisty Borise, který - po létech strávených pouze ve společnosti prasat - uchvátí americké publikum. Tuto poněkud naivní zápletku doplnil další linií, ve které vystupuje podmanivá gruzínská kráska Chatúna a její bratr Iraklij, nadaný, ale nedoceněný básník. I tato linka působí romanticky, její atmosféra je cítit lacinými romány. Ale Rana Dasgupta je z obliga, vždyť to není on, kdo takový chatrný děj čtenáři předkládá. Je to výplod Ulrichovy fantazie!

Román je plný hudby. Ulrichovi byla zapovězena jeho otcem, Borisovi je vrozena. Označení částí jako první a druhá věta evokuje strukturu hudební skladby. Aby byl text vyvážený, zavádí do něj autor protikladný motiv – strohou vědu. Ulrich se snaží sledovat chemii, která představuje na začátku století rychle se rozvíjející obor s netušenými perspektivami umělých hmot, autor lehce načrtává i obrys Einsteinova soukromého života a připomíná některé detaily, o nichž se málo mluví, třeba jeho manželství a děti. Rana Dasgupta se snaží rozdílné zaměření obou částí zdůraznit i pomocí názvů kapitol. Kapitoly první části (věty) Život jsou voleny podle chemických prvků, což ukazuje na Ulricha jako na chemika. Kapitoly druhé části Denní snění jsou nazvány podle vodních živočichů a jejich charakter zdůrazňuje snovou a fantaskní stránku této věty.

Autorův popis zemí a společností, které zná pouze z doslechu, působí velmi autenticky. Vzhledem k počtu lidí, kterým se cítil být povinován poděkováním v závěru knihy, se zdá, že se snažil o seznámení s místy, o kterých psal, velmi detailně. Přesto ale jeho hrdinové mají podobný naturel, i když si jsou národnostně velmi vzdálení. Rana Dasgupta se spíše přidržuje zavedených představ o balkánské povaze. Přesto je Dasguptova kniha vzácným příspěvkem českému literárnímu trhu, protože čtenáři připomíná dějiny Bulharska, částečně i Gruzie, a provádí jej málo známými moderními dějinami těchto zemí.

Knihu Sólo vydalo nakladatelství Jota