Solženicynovo Souostroví Gulag – kompletní vydání

Recenze

Vytvořeno 25. 6. 2012 2:00

Autor: Jana Semelková

Když jsem se zavázala napsat o Souostroví Gulag Alexandra Solženicyna, netušila jsem, jak moc těžké bude jen načíst toto historicko-umělecké dílo. Přečtení prvního dílu mi trvalo tři měsíce (560 stran). Nebyla jsem schopná učíst víc, jak třicet stránek denně a někdy ani to ne. K dalším částem díla se asi hned tak neodhodlám. Pravdu o období budování socialismu a komunismu v Sovětském svazu (1918–1956) mám zkreslenou, nalakovanou na světlejší barvu – díky výuce i vlastnímu podvědomému potlačování některých pravd do pozadí. Obdobně potlačuji některé hrůzyplné informace o nacistických lágrech. Abych asi mohla fakta strávit a pak i pochopit příčiny následků.

Solženicyn ve svém velkolepém díle zvolil styl, který děsí ještě víc, než hrůzy v něm obsažené. Máte pocit, že posloucháte vzpomínky laskavého strýčka. Píše lehkým tónem o smutných a krutých okamžicích. Může. Sám řadu situací zažil na vlastní kůži, naslouchal vyprávění spoluvězňů, spolutrpitelů. O to hrůznější se nám text zdá. Děsivé jsou důvody zatýkání lidí, co nic neudělali – bylo potřeba budovat – budování potřebuje lidi – kdo by dobrovolně chtěl budovat v mrazu, daleko od domova – jen trestanci! A tak vedle těch, co skutečně kradli a vraždili, odjížděli do trestaneckých táborů na Sibiř i ti, co nesouhlasili s novým režimem. Jenže se tam dostali i lidé, kteří raději nic neřešili, mlčeli, pracovali a chtěli mít klid, jenže je potřebovali jaksi do počtu, protože bylo třeba naplnit směrná čísla! Stávalo se, že stál občan frontu na chleba, poklidně, zlomeně, kolem projelo auto a sbalilo ho. Vždyť nic neudělal!? Neudělal, ale komisaři chyběl jeden kus do naplánovaného počtu zatčených v onen den. Nikdo si nemohl být jistý, že v Gulagu neskončí. Jeden den vyšetřovatelem, druhý trestancem – vše podle momentálních okolností. Každý se mohl znelíbit, žádný netušil, kdy k tomu dojde a proč. Důvod se přece vždycky najde, když se hodně chce!

Nositel Nobelovy ceny za literaturu napsal mimořádnou obžalobu totalitního zřízení SSSR. Je výpovědí o bestialitě, posedlosti mocí, zrůdném působení bolševické ideologie. Současně je výpovědí o touze po svobodě a spravedlnosti. Tento trojdílný soubor patří jednoznačně mezi nejvýznamnější díla literatury dvacátého století.

Není lehké se jím prokousat. Je důležité, se o to pokusit. Nad každou stránkou vás něco zarazí, cosi se vám vybaví a začnete srovnávat. Pochopíte, jak je nebezpečné přehlížet, když se někdo naparuje a předvádí, když uplatňuje, mocí opilý, aroganci vůči všem ostatním. Jen z malých náznaků, které se zdají zpočátku směšné, mohou vypučet veliké hrůzy. To mi dost často problesklo hlavou při sledování současného zpravodajství, viděla-li jsem arogantní představitele státu, jak hovoří k „masám“. Solženicynův „Gulag“ mi připomněl, že z maličkostí může vyrůst velký problém, že neslušní řvouni a rváči dokážou umlčet ty slušné, vnímavé a nekonfliktní, že nikdy nesmíme přestat bojovat s nabubřelostí mocných. Hrozba gulagů, koncentračních táborů a podobných „zařízení“ nad námi visí stále. I když se nám teď zdá, že něco podobného lidstvo nedopustí. Opravdu? Věřme, že ano. Pokud se lidi k sobě budou chovat slušně, pak to lidstvo dokáže!

Alexandr Solženicyn (1918–2008) studoval matematiku, fyziku a společenské vědy. Za 2. světové války byl jako důstojník Rudé armády odveden přímo z fronty do vězení, byl mimosoudně odsouzen, vyslán na osm let „na Souostroví“ a poté ještě do vyhnanství. Po několika letech relativně svobodného života v šedesátých letech minulého století (v roce 1962 vyšla jeho novela Jeden den Ivana Děnisoviče, která v překladech okamžitě obletěla celý svět) zakusil v sedmdesátých letech znovu perzekuci a byl vypovězen ze SSSR. Následujících dvacet let prožil převážně v USA, do Ruska se vrátil v devadesátých letech dvacátého století.

Komplet Souostroví Gulag vydalo nakladatelství Academia