Kniha o blokádě Leningradu, při jejímž čtení jde mráz po zádech

Recenze

Vytvořeno 7. 7. 2012 2:00

Autor: Alena Klimková

Před několika měsíci se mi do rukou dostala pozoruhodná kniha anglické autorky Anny Reidové pojednávající o blokádě Leningradu – dnešního Petrohradu – za druhé světové války.  Samozřejmě, že jsem se o tomto dějinném dramatu dozvěděla už na střední škole, ale podrobnosti, o kterých jsem se v knize Leningrad: Tragédie obleženého města, 1941–1944 dočetla, mi doslova vyrazily dech. Tato kniha mě donutila dívat se na blokádu Leningradu jinýma očima – daleko smutnějšíma.

Leningrad najdete v severovýchodním cípu Baltského moře na špičce dlouhého a mělkého zálivu, který odděluje jižní pobřeží Finska od severního ruského pobřeží. Před ruskou revolucí byl Leningrad dokonce hlavním ruským městem a jmenoval se Sankt Petěrsburg – podle svého zakladatele, cara Petra Velikého.

Tragický příběh tohoto ruského města se začal psát za druhé světové války. Od září 1941 do ledna 1944, kdy bylo město obléháno německou armádou, zde zemřelo hlady přibližně tři čtvrtě milionu civilistů. Pro představu, v Leningradu zahynulo třicet pětkrát více civilního obyvatelstva než při londýnském Blitzu a čtyřikrát více obyvatel než při bombardování Hirošimy a Nagasaki dohromady. Kniha Anny Reidové se však snaží ukázat, že nic nebylo černobílé: Předkládá čtenářům, že v případě leningradské tragédie měli krev nevinných lidí na rukou jak nacisté, tak sověti.

V knize Leningrad: Tragédie obleženého města, 1941–1944 se dočtete o útrapách, kterými muselo civilní obyvatelstvo procházet. O tom, že se civilisté stali obětními beránky sovětského režimu a také že se na nich nacisté dopustili válečného zločinu, že umírali pomalu a bolestivě hladem, že ze zoufalství jedli potravinové náhražky, že se někteří pro získání bochníku chleba neštítili zabít, že se jiní dokázali zřeknout vlastního dítěte jenom proto, aby měli větší příděl potravin… Hlad některé Leningraďany zahnal i do takových extrémů, že – aby přežili – jedli lidské maso.

Anna Reidová připravovala knihu Leningrad: Tragédie obleženého města, 1941–1944 ve spolupráci s mnoha lidmi. Šlo například o odborníky z Evropské univerzity v Sankt Petěrburgu, z ruské Národní knihovny, z Ruské státní univerzity humanitních věd, z freiburské Albert-Ludwigs Universität či z petrohradské pobočky Ruské akademie věd. Autorka využila také záznamů v archivech, dochovaných deníků, v nichž Leningraďané líčili své útrapy, ale také při zpracování knihy vycházela z rozhovorů s těmi, co obležení přežili.

V knize Leningrad: Tragédie obleženého města, 1941–1944 se dozvíte odpovědi na řadu otázek, které vám možná stále vrtají hlavou. A to: Mohla lepší práce leningradského vedení, jeho menší bezohledná krutost a nekompetentnost zabránit tak ohromným ztrátám na životech? Jak blízko měl Leningrad k tomu, aby padl do německých rukou? Jakou úlohu při obklíčení a blokádě města sehrál Stalin a Moskva? Proč město Němci nikdy nedobyli? Proč se Leningrad nezhroutil v nejhorších chvílích blokády do čiré anarchie? Co rozhodovalo o přežití či smrti? A hlavně, jak ti, kteří ve městě žili, dokázali všechny útrapy přežít?

Ukázka:
Vraždy kvůli jídlu nebo přídělovým lístkům se začaly stávat častějšími a pravidelnějšími, v první polovině roku 1942 bylo v souvislosti s nimi zatčeno 1216 osob. Čeho se Leningraďané obávali nejvíc, byly útoky od cizích lidí na opuštěných ulicích, ale případy popisované v hlášeních NKVD zahrnují i pachatele, kteří zabili svoje kolegy, členy své rodiny nebo sousedy.
A opět, jak pachatelé, tak oběti patřili mezi znevýhodněnou skupinu dospívajících. Typickým a soucit vzbuzujícím příkladem je ten, kdy osmnáctiletý mladík sekyrou zabil svoje dva mladší bratry a byl zatčen v okamžiku, kdy se pokoušel zabít také svoji matku. Když byl vyslýchán, vysvětloval, že přišel kvůli drobné krádeži o práci, a tím i o dělnické lístky, a že chtěl použít přídělové lístky svých bratrů. (…) Další chlapec, šestnáctiletý mechanik, byl v noclehárně zavražděn svým kolegou z práce poté, co se vychloubal, že se mu podařilo vyměnit přídělové lístky na několik dní za jídlo.
(Reidová, Anna: Leningrad: Tragédie obleženého města, 1941–1944. Nakladatelství Jota: Brno, 2011, s. 288.)

Hlavním smyslem knihy není podle její autorka Anny Reidové převyprávět obležení Leningradu, ani znovu zaměřit pozornost na přehlížené hrůzy, které sovětská propaganda zamlčovala. Kniha chce spíše poukázat na to, co je to být člověkem, jenž se ocitá v extrémní situaci, a jaké jsou dna a vrcholky jeho chování. Račte se začíst, bude vám běhat mráz po zádech.

Knihu Leningrad: Tragédie obleženého města vydalo nakladatelství Jota