Cena pro kolegu z Fragmentu

Recenze

Vytvořeno 7. 7. 2012 2:00

Autor: Lenka Martinková

V některých literárních soutěžích je zvykem, že si autoři mezi sebou udělují zvláštní cenu pro kolegu. Něco takového by se hodilo i v soutěži Hledá se autor bestselleru, kterou vyhlašuje nakladatelství Fragment. Kdyby to bylo možné, takovou cenu bych bez váhání udělila Jiřímu Drašarovi za knihu povídek Cesta ohněm a jiné povídky.

Všechny povídky se na první pohled zdají obyčejné. Některé jsou víceméně úsměvné, ale jak sám autor upozorňuje, život není jenom veselý, nebo smutný, a tak jakmile čtenář knížku otevře, naskočí na houpačku a nikdy neví, na kterou stranu se převáží. Jiří Drašar se zdá poněkud vypočítavý – v prvních dvou příbězích čtenáře naláká na veselé příběhy, jenomže netrvá dlouho a už to taková zábava není. Přesně jako život – po šťastném období následuje událost, která člověka srazí na kolena, aby ho osud zase odměnil. Takové vzestupy a pády může čtenář prožít spolu s hrdiny povídek a občas si přitom bude pohrávat s myšlenkou, jestli náhodou někoho takového nezná.

Tenhle pocit ovšem není jedinou věcí, která na knížce povídek zaujme. Všechny příběhy jsou jaksi zarámované komentáři samotného autora, kterými snadno vtáhne do děje. Nejen že se snaží vysvětlit, proč napsal ten či onen příběh, ale pokaždé čtenáře zavede na nějaké místo, jenž mu připomene příběh hodný vyprávění. Skoro všechny povídky jsou psané v ich-formě, jíž se většina autorů vyhýbá, nebo neudrží napětí, jež by čtenáře zaujalo, a nechtěl pak knihu odložit. To ovšem není případ Jiřího Drašara. Ví, čeho chce svými příběhy docílit a podle toho si volí způsob popisu a postavy.

Příběhy se odehrávají na nejrůznějších místech a ani hlavní postavy se nedají zařadit do jedné kategorie. Přesto je něco spojuje. Zdá se, že všichni z nich mají nějaké životní potíže. Jedním z nich je třeba invalidní muž, který však všechno bere s humorem, jinde se objeví důchodce zamilovaný na stará kolena a abych nezapomněla ani na ženské postavy, hlavní hrdina (jakýsi Petr) si v povídce Vánoční mráz připomíná svoji táborovou dětskou lásku.

Jak už jsem předeslala, ani kulisy nejsou pořád stejné. V rychlém sledu se střídají lokály různých cenových kategorií, kanceláře, obchodní domy a třeba skála jako stvořená pro sebevrahy. Předností Jiřího Drašara je, že svoje povídky zbytečně nenatahuje popisy krajiny. Naznačí, kde se odehrává, popíše nejdůležitější vybavení a naznačí, k čemu by se ještě dalo využít, jinak však nechává na čtenáři, aby si domyslel podrobnosti.
Cestu ohněm a jiné povídky by mohl otevřít snad úplně každý. Autor se sice nijak nevyhýbá lechtivým narážkám, ty se však z textu nedají nijak vytrhnout. Originálním způsobem dokáže do svých textů vpravit tajemno, a to i tam, kde by ho čtenář opravdu nečekal. Ačkoli se občas ohání duchovními bytostmi, popisuje vlastně život každého ze svých čtenářů.

Ukázka z knihy:

„Kolem jaké nábradnice?“ zeptal jsem se zmaten Kroužovým suverénním výrazem.
„No, tak když máš něco v uchu, je to náušnice. Tak logicky v nose to musí být nánosnice, na čele náčelnice a na bradě nábradnice. Co ti na tom není jasné?“ zeptal se Krouža a udiveně se na mě otočil.
„V tom případě,“ odkašlal jsem si, „když si piercing pořídí nějaký Láďa, je to na něm samá náladnice. A kdyby si ho pořídil tady Čuba, byla by to náčubnice.“
(Drašar, J.: Cesta ohněm a jiné povídky. Praha: Fragment 2012, s. 21.)

Knihu Cesta ohněm a jiné povídky vydalo nakladatelství Fragment