Co se skrývá za filmovými festivaly

Recenze

Vytvořeno 19. 7. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Film. Úžasný fenomén, který nás doprovází už víc než sto let. Lze tvrdit, že život s filmem prožil nejeden člověk, Eva Zaoralová je však jednou z těch, pro něž byl vztah k tomuto uměleckému žánru opravdu velmi intenzivní, proto podtitul knihy Aleny Prokopové Eva Zaoralová Život s filmem - i když není příliš originální - vyjadřuje nesmírně trefně její obsah.

Eva Zaoralová Život s filmem je dlouhý rozhovor vedený autorkou s významnou publicistkou a uměleckou ředitelkou MFF Karlovy Vary. Jako kdyby Eva Zaoralová napsala svůj vlastní životopis, jako to často dělávají hvězdy zahraničního nebo domácího showbyznysu. Přirovnávat ji však k lidem, kteří se svými paměťmi snaží rozdmýchat jiskřičku opadajícího zájmu o svou osobu, by byla hrubá chyba. Přestože se celý život pohybuje v blízkosti filmu, kolem nějž se točí ty nejzářivější i nejubožejší hvězdy, její role je jiná, v některých ohledech i důležitější.

Rozhovor, který vede s Alenou Prokopovou, začíná jejím dětstvím. S ním je spojené vyprávění o prvních setkáních s filmy i o dobách válečných a poválečných. Kromě krátkých zmínek o návštěvách kin nemá tato část přímou spojitost s tématem. Je zajímavá z jiných důvodů. Eva Zaoralová v něm líčí svůj vztah s rodiči, především s matkou, a otevřeně přiznává vliv odtažitého chování své matky na svůj vlastní pozdější vztah k dceři. Pro čtenáře to může být sonda do jejího soukromí, ale je to i ukázka analytické práce kritičky, která podrobila rozboru určitý aspekt svého života.

Eva Zaoralová se snaží být otevřená i v okamžicích, kdy naráží na podrobnosti, které by se hodně lidí snažilo zakrýt nebo zkrášlit. Pro lidi její generace byla léta padesátá a posléze normalizační sedmdesátá velmi problematická. Často museli volit mezi spoluprací s komunistickým režimem a problémy v pracovním i osobním životě. Eva Zaoralová přiznává, že nikdy nebyla hrdinský typ a dává tím i název jedné z kapitol. Přesto nikdy do Komunistické strany nevstoupila, zřejmě pro ni není kariéra sama o sobě hnacím motorem, což potvrzuje i tón celého rozhovoru.

Dalším motivem, který rozhovorem prostupuje, jsou její manželství. První má souvislost s rodinným zázemí a se zmíněným odtažitým vztahem matky. Další dvě už měly přímý vliv na profesní dráhu Evy Zaoralové. Z drobné zmínky z doby z života se svým druhým manželem Ivo Hepnerem lze vyčíst, který okamžik znamenal změnu Evy Hepnerové – překladatelky a tlumočnice na Evu Hepnerovou – filmovou publicistku. Její druhý manžel holdoval velmi aktivně alkoholu a jeho neschopnost plnit své závazky ji nutila začít psát články za něj. Také třetí manžel – Zdenek Zaoral – se pohyboval ve filmařské branži. Třebaže i on měl s alkoholem problémy, podílel se scénáristicky na zdařilých filmech jako třeba Aféry mé ženy.

Kniha Eva Zaoralová Život s filmem není odbornou publikací, ve které by byla obsažena historie nebo rozbory jednotlivých směrů. Opravdu, jak podtitul napovídá, jde o život, ve kterém filmy hrají podstatnou, ale ne jedinou roli. Výjimku tvoří pouze období české Nové vlny, tomu Eva Zaoralová věnuje větší pozornost, charakterizuje ji a snaží se i odpovídat na otázku, proč u nás není tak oceňovaná jako v zahraničí. Kapitola je příznačně nazvaná Nejen nová vlna, ale i její předchůdci pocítili na vlastní kůži platnost rčení, že nikdo není doma prorokem.

Čtenář samozřejmě očekává, že se rozhovor bude točit okolo filmu a slavných osobností, o které není v tomto oboru nouze. I toho se dočká. Eva Zaoralová měla díky své znalosti francouzštiny a italštiny několik příležitostí doprovázet české tvůrce na zahraniční festivaly jako tlumočnice a také se setkala se zahraničními režiséry a herci u nás. V knize je otištěno mnoho fotografií stylu „Eva Zaoralová s …“, které text dělají přitažlivějším. Ve vzpomínkách na zahraniční akce na přelomu šedesátých a sedmdesátých let je zachycena spousta zajímavých podrobnosti o politických náladách a sympatiích ke komunismu zejména v Itálii.

Ty průvody studentů ulicemi zažívali v roce 1968 obyvatelé všech univerzitních měst v Itálii, revolta se stala přímo módou. Postupně ztratila svůj původní obsah a stala se živnou půdou pro politikaření a svádění potyček s policií. Příznačně se tehdy Italská komunistická strana zlobila na Piera Paola Pasoliniho, který protestující studenty označil za synky z buržoazních rodin, kteří po manifestaci nasednou do svých přepychových aut a odjedou domů, zatímco ti policajti, kteří s nimi v ulicích svádějí boje, jsou vesměs proletáři.
(Prokopová,A. Eva Zaoralová Život s filmem. Praha: Novela bohemica, 2012, str.66-67.)

Poslední kapitola je věnovaná nepřehlédnutelné roli Evy Zaoralové při organizaci Mezinárodního Filmového Festivalu Karlovy Vary. Dočteme se, kolik úsilí stálo jeho udržení po roce 1989, jaké překážky museli organizátoři překonávat i jak se museli vypořádat s pokusy o vytvoření konkurenčních projektů. Neopomíná také zmínit Jiřího Bartošku a význam jeho práce, kterou považuje v rámci MFF za klíčovou.

Eva Zaoralová Život s filmem je pro čtenáře nejenom příležitostí seznámit se se soukromým životem naší významné filmové publicistky, ale i nahlédnout do zákulisí filmových festivalů. Čtenář narazí na řadu známých jmen, ale i na mnoho méně známých, které stojí za to blíž prozkoumat. Kniha je doplněna jmenným rejstříkem a také bohatou bibliografií prací, které pod jmény Zaoralová nebo Hepnerová vydala. Jak už to u rozhovorů bývá, většina textu nepochází z pera Aleny Prokopové. Je škoda, že se autorka nesnažila poměrně dlouhý text rozčlenit třeba vložením kapitol hrajících role krátkých meziher, ve kterých by měl čtenář možnost nabrat dech a s novými silami se vrhnout do monotónního proudu rozhovoru.

Vydání knihy bylo velmi dobře načasované – koncem června vypukne čtyřicátý sedmý ročník Mezinárodního Filmového Festivalu Karlovy Vary a v listopadu Eva Zaoralová osmdesáté narozeniny. Kniha může být jakýmsi předčasným dárkem dámě, která ve svém věku neztratila životní energii ani jasné uvažování.

Knihu Eva Zaoralová - Život s filmem vydalo nakladatelství Novela bohemica