Žluté oči krokodýlů

Recenze

Vytvořeno 29. 7. 2012 2:00

Autor: Hana Moualla

Katherine Pancolová je autorkou řady zajímavých knih. V jejím psaní se odráží různé vlivy, ale zejména dokonalé pochopení různých vrstev lidí ve Francii. Je to vlastně jakási sociologická sonda převedená do jazyka prázdninového čtení. Žluté oči krokodýlů, Pomalý valčík želviček a Veverky v Central Parku bývají v pondělí smutné tvoří dohromady velmi úspěšnou trilogii (prodán jeden milion výtisků). Přeloženo do více než dvaceti jazyků (v ČR vydáno v roce 2011, Jota). Za knihu Žluté oči krokodýlů získala Katherine Pancolová v roce 2006 cenu Prix Maison de la Presse. V čem tkví autorčino kouzlo?

Snad je to dokonalá stavba charakterů nebo plné pochopení toho, po čem Francouzi (nebo kdokoliv) baží. Autorka vidí věci s nadhledem. Umí jemným způsobem kritizovat morálku a nevypadá to jako poustevníkův vztyčený prst. Snad za to mohou vzpomínky na Maroko, kde žila s rodiči, snad je to díky cestování v pozdějších letech. Francouzský charakter podrobuje zkoumání a realisticky líčí sny pařížské střední třídy. Velmi oceňuji, že v této knize podrobně popisuje proces zadlužení jedné rodiny, která  musí zmobilizovat svoje síly (Joséphine). Mohla by to být zábava, pokud také nemáte ve svém okolí falešné příbuzné nebo lidi klepající se před hrozbou „druhotné platební neschopnosti“. S trochou nadsázky bych mohla tuto knihu označit za základního průvodce finanční gramotností. Pro českého čtenáře s několika úvěry jako dělané...

Joséphine je maličká šedivá myška. Snaží se vychovávat dcery Hortense a Zoe a živit svého muže Antoina, který přišel o práci a visí jí na krku jako kovadlina. Antoine měl všechno, co chtěl, práci, peníze, postavení, ze dne na den o tohle přišel a zbyly mu jen výmluvy, že pořádná práce není. Svoje ego hýčká v náruči křehké a ambiciózní Myléne. Joséphine je historička a Myléne kadeřnice. Joséphine musí vymýšlet, jak uvařit z mála peněz a Myléne plánuje s „Toniem“ velký podnik. Hortense matku nešetří a hojně ji kritizuje. Není to už ani pubertální revolta, je to prostě spratek. Otec rodinu opouští a zakládá krokodýlí farmu v Africe. Od banky si půjčuje peníze a šedivá myška Joséphine není jen opuštěná a zrazená, ale taky zadlužená v rámci společného jmění manželů... A odcházející manžel se zajímá jen o to, zda mu bude Joséphine zalévat květiny...

Charaktery nejsou ani pozitivní, ani negativní. Postavy jsou vyrovnaně sobecké i laskavé. Katherine Pancolová ukazuje slabosti každého z nás i snahu dělat dobré skutky... Nelze říci, kdo je dobrý, kdo špatný. V Joséphině altruismu je něco závadného. Nakonec se ale vzchopí a čelí svému zadlužení, komplexům i sestře velmi přirozeně. Rodinné vztahy jsou složité, a pochopíme-li chladnou vypočítavost matky Joséphine, které říkají „Špejle“, pak můžeme s laskavostí také chlácholit hloupě dravou sestru Iris. V podstatě lze říci, že veškeré neduhy společnosti zde patří do kategorií „z nudy“ nebo „přetvářky“. Překlad je povedený, kniha se čte sama (celkem má 605 stran).

„Hledání práce bylo úmorné. Připadal si jako číslo, které někdo napsal na kus papíru a strčil do ofrankované obálky. Myslíval na to, když objímal Myléne. Vyprávěl jí, co bude dělat, až bude mít vlastní firmu. „S těmi zkušenostmi, co mám... Znám spoustu lidí, mluvím anglicky a španělsky, vyznám se v účetnictví, dobře snáším horko i zimu, prach i monzuny, hady i komáry.“ Poslouchala ho. Důvěřovala jeho plánům. Sama měla nějaké peníze po rodičích. Ještě stále jí však neřekl definitivní ano. Nebyl si totiž jistý, jestli nenajde někoho jiného, kdo by s ním sdílel toto dobrodružství.“ (str. 17)

Knihu Žluté oči krokodýlů vydalo nakladatelství Jota