Rozevírám svá darokřídla a opájím se hlasem EzRy

Recenze

Vytvořeno 3. 8. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

China Miéville patří nepochybně k špičkovým autorům žánru sci-fi, jak dokazuje svým vypravěčským uměním i originalitou, vyvěrajícími z jeho zdánlivě nevyčerpatelné fantazie. Nepatří k autorům, kteří by opakovaně vstupovali do stejné řeky, dokáže napsat brilantní fantasy ve stylu Neila Gaimana Un Lun Dun, stejně jako román se závažným sociální podtextem jako je Železná rada. Jedno však mají jeho romány společné – aby mohl děj stavět na pevných základech, domýšlí autor velmi pečlivě zákonitosti svých světů. Propracovanost a komplikovanost vnitřních vazeb může způsobit, že čtenáři trvá delší dobu, než se s Miévillovým viděním ztotožní. K tomu přispívá i to, že se autor do svých světů nevrací, výjimkou je pouze Bas-Lag, kterému vévodí Nový Krobuzon, kam může čtenář zavítat rovnou třikrát v knihách Nádraží Perdido, Jizva a Železná rada.

Nové dobrodružství tentokrát na čtenáře čeká na planetě Arieka. Lidé s místními obyvateli, nazývanými Hostitelé, vcelku vycházejí. Můstek mezi oběma civilizacemi tvoří Ambasadoři. Při tvorbě jejich postav popustil uzdu své fantazii skutečně nebývale, protože i z příslušníků lidské rasy dokázal udělat něco nezvyklého. Ambasador jsou vlastně dva lidé – klony, jež jsou spolu spojeny hlubokou empatií. Jména Ambasadorů vznikají spojením jmen obou lidí – MagDa, CalVin a podobně. Je to jediný způsob, jak se dorozumět s Hostiteli, kteří poslouchají svými darokřídly,  mluví dvěma ústy a jsou schopni vnímat jen řeč pronášenou podobným způsobem. Jazyk Hostitelů má ještě jiné zvláštnosti, které tvoří myšlenkovou podstatu Miévillova díla. Způsob, jakým jej domorodci používají, znemožňuje vytváření metafor a vyslovování lží.

O takovém poklidném světě by nebylo co psát, ale autor dramatickou zápletku přece jen připravil. Na Arieku se dostavil nový Ambasador EzRa. Ez ani Ra nejsou klonovaná dvojčata jako jiní Ambasadoři, přesto jsou schopni Jazykem Hostitelů hovořit. V té chvíli nikdo netuší, že je to počátek katastrofy, která bude mít nedozírné následky. Hlas EzRy na Hostitele působí jako silně návyková droga, bez které nemohou být. Ale pozemšťané jsou na práci Hostitelů závislí, jinak nepřežijí. Inu, zápletka, kterou není jednoduché vyřešit.

Hlavní hrdinkou a vypravěčkou je Avice Baner Cho – v Miévillově díle se poprvé setkáváme s ženou vyprávějící příběh v ich formě. Avice je pragmatická a schopná, v dětství byla implantována do jazyka Hostitelů jako přirovnání (neschopnost tvořit metafory nutilo tyto tvory vkládat do svého Jazyka konkrétní a pravdivá přirovnání), pak se stala immernaoutkou, a nakonec zachránila jeden mimozemský svět. Objevil se nám opět nový pojem, který zaslouží vysvětlení – immernautka. Miévillův román se podobnými výrazy jen hemží, ostatně podobné je to i v jeho dalších knihách. V knize Ambasadov pro nové pojmy sáhl do němčiny. Má to svou logiku, pokud si uvědomíme, že Arieka je výspa Brém. K cestám ze Země na Arieku se využívá pohyb nadsvětelnou rychlostí, ke kterému dochází v jakémsi „moři“, nazývaném „Immer“. Miéville tento princip blíže nevysvětluje, ale čtenář jej může vytušit, když si slovíčko immer přeloží z němčiny. Protikladem „Immeru“ je v knize „Manchmal“ a označuje konvenční vesmír, na jaký jsme zvyklí. Na cestování immerem se projevuje marnotratnost Miévillovy přebujelé fantazie. Systém, který pro pohyb prostorem vymyslel, má pro Ambasadov jen okrajový význam. Kdyby neexistoval, Avice by nebyla immernautkou, ale jinak by události na Ariece plynuly dále svým tempem.

Hlavním motivem procházejícím celou knihou je Jazyk Hostitelů. China Miéville vlastně napsal lexikologický román. Spojení tak specifického tématu se sci-fi  žánrem nutně vede do bodu, v němž se musí autor pokusit čtenáři osvětlit své teoretické stanovisko, za některé věty v takové části by se nemusel stydět ani Umberto Eco ve svých odborných textech.

„Ariekané v této místnosti chtějí lhát. To znamená uvažovat o světě jiným způsobem. Přejít od reference k signifikaci.“
…
Přirovnání rodí … transgrese. Protože referovat můžeme o čemkoliv. I když v Jazyce je všechno doslovné.
(Miéville,C. Ambasadov. Plzeň: Laser-books, 2012, str.324.)

Rozjezd, ve kterém musí čtenáře seznámit s veškerými specifiky vyfabulovaného světa, je trochu pomalejší a přijdou si v něm na své hlavně čtenáři, kteří mají rádi propracované detaily a sofistikovaně vykonstruované kulisy pro děj. Líčení spletitých vztahů mezi jednotlivými frakcemi společnosti Hostitelů a lidí sice není tak komplikované jako v předchozím románu Kraken, přesto ale situaci znepřehledňuje, to je však obraz civilizace, ve které žijeme. V románu Ambasadov se neobjevují závažná sociální témata, jsou nahrazena motivy kolonializmu, politizování a neblahých důsledků bezohledných intrik.

Miévillova kniha je pečlivě koncipovaná, autor nenechává náhodě sebemenší detail. Velké množství vedlejších témat  se vymyká  jejich důslednému využití v jednom díle. Nebylo by  žádné překvapení, kdyby se cestování v Immeru objevilo v některém z dalších Miévillových děl.

Knihu Ambasadov vydalo nakladatelství Laser-books