Bravurní souhra faktů a mýtů

Recenze

Vytvořeno 6. 8. 2012 2:00

Autor: Marta Šimečková

Jméno Kateřiny Tučkové má většina čtenářů spojeno s jejím románem Vyhnání Gerty Schnirch (2009), který se dočkal řady významných literárních ocenění. Málokdo ale ví, že tato mladičká brněnská autorka má na svém kontě i několik odborných publikací zaměřených na české výtvarné umění a že je i autorkou životopisu Můj otec Kamil Lhoták (2008). V těchto pracích předvedla, že umí nasbírat dostatek faktů, uspořádat je a smysluplně zpracovat. Její příklon k faktografii se ostatně potvrdil už v románu Vyhnání Gerty Schnirch a s největší pravděpodobností se stane autorčiným leitmotivem i v budoucí románové tvorbě. Tomu ostatně nasvědčuje i její nejnovější román Žítkovské bohyně.

Na stránkách této knihy se přenesete do Žítkové, malé vesnice ležící na kopcích Bílých Karpat. Odlehlost místa od veškeré civilizace se podepsala na místních obyvatelích, a to nejen na způsobu jejich obživy, ale i na uchování místního dialektu nebo starých zvyků. K základním tradicím tu patří bezmezná úcta k bohyním, tedy k vybraným ženám dědícím po svých předkyních zvláštní schopnosti léčit všechny lidské neduhy, tělesné i duševní, věštit budoucnost i minulost nebo poroučet přírodním živlům. Historie činnosti těchto svérázných bohyň lze vystopovat několik staletí zpátky, až k údobí honů na čarodějnice. Autorka v románu odhaluje, že těmito ženami stíhanými za provozování čar a kouzel mohly být právě tyto bohyně. Podle mnohých to může být smělá myšlenka, avšak autorka vše potvrzuje fakty, nasbíranými ze smolných knih, městských kronik a jiných archiválií. A ve svých odhaleních jde ještě dál. Zjišťuje, že s bohyněmi měli své plány i nacisti a že hon na ně pokračoval ještě v období poválečném, za komunistů spatřujících v lidovém léčitelství podvodnou činnost a snahy o podvracení sociálního zřízení.

Osudy bohyní před námi pomalu rozplétá hlavní hrdinka románu Dora Idesová, čtyřicetiletá pracovnice etnografického ústavu AV ČR. Ta se snaží o rehabilitaci bohyní, zejména své tety Surmeny, která byla pronásledována StB jako nepřítel státu, poté vězněna a odvezena do psychiatrické léčebny, kde nakonec podlehla „léčení“ místního psychiatra, zarytého stoupence režimu. Studuje životy žen na stránkách operativních svazků StB, v polských či slovenských archivech i z vyprávění místních obyvatel. Netuší ale, že se pod fakty skrývá i jiné odhalení, které zasáhne do jejího vlastního života jako ostrá sekera, snažící se utnout její vlastní štěstí. I když ona sekera asi není to správné přirovnání, protože tato odehraje ošklivou roli v životě hlavní postavy, a to hned v jejím dětství. Ale to si už budete moci sami přečíst na začátku románu.

Kniha mě mile překvapila stylem vyprávění. Je strohé, autorka nepotřebuje žádné sáhodlouhé popisné části, v nichž by popisovala prostředí, vzezření postav nebo jejich vnitřní pochody. Podpěrným sloupem celého vyprávění jsou naopak fakta, vyčtená z bohatého materiálu. Čtenáři jsou předloženy dokumenty, které jsou téměř totožné s originály, většinou jen se změněnými vlastními jmény. Autorka tak oživuje běžné vyprávění, kterému dodává na váze, neboť vše dokládá skutečnými materiály.

Díky tomu (nebo spíše kvůli?) je čtenář na pochybách, co vše je v knize skutečné a co si autorka sama vymyslela. Ostatně to je na knize velice přitažlivé. Hrou na fikci a na pravdu tak, jak je „zahrána“ v tomto románu, si může čtenář lámat hlavu řadu dní, obzvlášť když si ještě přečte epilog, v němž ho autorka už zcela očitě tahá za nos. Sami si pak můžete udělat závěr o tom, jestli autorka už nezašla příliš daleko. Podle mého názoru ne. Naopak většinu z nás neviditelným prstem vybídne, abychom hledali další informace o osudu žítkovských žen, ať už na stránkách internetu nebo v místních archivech či jiných knihách, které jsou několikrát v románu jmenovány. Tím si budeme moci sami udělat obrázek o tom, co se skutečně odehrálo a co je výplodem autorčiny fantazie.

Autorka v románu naznačuje ještě jednu důležitou otázku, a to kde končí věda a kde naopak už začíná víra. Proti sobě stojí vlastně dva „protivníci“ – žítkovské bohyně a místní obyvatelé se svými pověrami a vírou ve zvláštní schopnosti a proti nim Dora Idesová, vědkyně, která tuto lidovou víru popírá a snaží se ji adekvátně vysvětlit vědeckými metodami. Sami se pak můžete přesvědčit, která z těchto stran nakonec v pomyslném souboji vyhraje...

Román Žítkovské bohyně vřele doporučuji všem čtenářům, kteří milují do všech detailů promyšlené vyprávění založené na faktech, kde navíc dojde k řadě překvapivých odhalení a převratů. Zároveň vás román donutí zamyslet se nejen nad historií žítkovských bohyň, ale i nad současným světem, který se snaží navenek propagovat jako svět vědy, nikoliv víry.

Ukázka z knihy:
– Zabila jsi bílého hádka?
Bílého hádka? Rozdupala hada, co ho Jakoubek vyšťáral kdovíkde, rozdupala potvoru, o které nevěděla, co je zač. Ano, zabila bílého hada.
– Tak teď nás, Bože, ochraňuj, řekla Surmena a sesunula se na dřevěnou lavičku.
Dora před ní rozpačitě stála, zatímco Jakoubek se odplížil za roh, zastrašený jejím nečekaným chováním. Teprve za dlouhou chvíli, když Dora nepřestávala naléhat, ať jí vysvětlí, co se stalo, Surmena promluvila: – Tam, kde zabijí bílého hádka, ochránce domácnosti, se stane hrozné neštěstí!
Nic horšího snad ani říct nemohla. V Doře se s těmi slovy vzedmulo něco, co v ní pomalu narůstalo v posledních měsících, týdnech, dnech. Nechuť přistupovat na všechna ta nesmyslná pravidla, kterýmis e Surmena a lidé ze žítkovských strání svazovali.
(Tučková, K. Žítkovské bohyně. Brno: Host 2012, s. 52.)

Knihu Žítkovské bohyně vydalo nakladatelství Host