Zánik světa očima jedenáctileté dívky

Recenze

Vytvořeno 12. 8. 2012 2:00

Autor: Marta Šimečková

Letos dne 21. června, symbolicky v nejdelší den roku, vyšla v originále i v několika překladech kniha Věk zázraků (The Age of Miracles), prvotina americké autorky Karen Thompsonové Walkerové. Proč zrovna v tento den? A v čem je tato kniha natolik originální, že své autorce, dá se říci na poli krásné literatury do té doby neznámé, vydělala více než milion dolarů?

Většinu nakladatelství, která s autorkou podepsala smlouvu o vydání její knihy (z našich je to nakladatelství Jota), zaujalo hlavní téma, kterým je zánik světa, nebo alespoň toho, na jaký jsme dnes zvyklí. Zánik oné moderní civilizace, kterou se tak chlubíme, se všemi jejími výdobytky. Představte si totiž, že by přišla chvíle, kdy by lidé nemohli vycházet ze svých domovů z důvodu extrémně žhavých slunečních paprsků a kdy by docházelo na celé zemi jídlo. To se totiž děje v románu Věk zázraků. A vše přitom začalo zcela nevinně, zprávou o zpomalení rotace Země. To má za následek posouvání hranice mezi dnem a nocí, nejdříve o pár vteřin, poté minut, hodin, nakonec i dnů. A také to, že se zblázní celý svět. Ptáci ztrácejí schopnost letu, rostliny jsou spalovány žárem slunce nebo naopak umrzají za dlouhých nocí. A lidé musí vše pozorovat, aniž by věděli, jak to vše dopadne. Dožijí se zítřejšího rána? Stane se zase nějaká katastrofa?

Změny na naší planetě nenechají nikoho chladným. Někteří lidé propadají panice, a tak se snaží svůj strach alespoň zahnat nakupováním zásob na horší časy (pokud už tyto ale nejsou ty nejhorší). Jiní jen nečinně hledí a litují sami sebe, a tak propadají skepsi proměňující se v novodobou lidskou epidemii. Těmi, kteří jsou katastrofou nejméně zasaženi, jsou děti, kteří prožívají každodenní radosti i strasti tak, jak na to byly zvyklé před oním dnem D. Mezi ně patří i jedenáctiletá dívenka, která celý příběh o přerodu planety vypráví. Přitom v jejím líčení mají své místo i příhody z života vlastní rodiny, popis dnů strávených ve škole nebo hašteření s kamarádkami i prožitky první lásky. Vypravěčka pouze popisuje dění kolem sebe, aniž by je do větší hloubky komentovala. Z románu necítíme žádnou lítost, úzkost nebo strach této dívenky, spíše až lhostejnost k věcem, které stejně nemůže ovlivnit. Umožňuje jí to dětský svět, v němž žije, ona ochranná bublina mladého věku, která ji obklopuje i v případech ošklivých zjištění o vlastní rodině nebo úmrtí jejích nejbližších.

Vyprávění v čtenáři vzbudí lítost, neboť si uvědomí ono nezlomné plynutí času a vlastní pomíjivost všeho, co nás obklopuje. Autorka dovede v člověku skvěle vytvořit pocit, který z vás nevyvěrá ještě dlouho po přečtení posledních řádek románu, totiž že kdykoliv může přijít něco, co zvrátí osudy nás všech. Což samozřejmě není žádná novina, stačí shlédnout televizní zprávy nebo otevřít noviny, které se neštěstím druhých živí. Zde však má katastrofa mnohem větší platnost, a to pro celou Zemi. Pro člověka, zvířata, rostliny, tedy pro vše živé. I z toho důvodu se dává román tak často do souvislosti s japonským zemětřesením, které podle vědců zkrátilo den o část sekundy. V románu Věk zázraků se naopak den prodlužuje, a proto vyšel symbolicky v nejdelší den roku. Zde bych jen opravila chybnou anotaci uvedenou u anotace na stránkách nakladatelství, že i v románu „otřese planetou zemětřesení, které způsobí opačný efekt“ nežli zemětřesení japonské. Chyba anotace spočívá v tom, že se v románu čtenář nedopídí, proč vlastně k zpomalování došlo.

Román doporučuji všem čtenářům, kteří by se rádi zamysleli nad současným světem a jeho možným zánikem, který dozajista jednoho dne přijde. Snad to ale nebude v době nejbližší, jak v to doufá každý z nás. Doufám, že kniha nezabředne v množství jiných publikací o zániku světa, prorokovaném na konec tohoto roku, které bohužel čím dál víc zaplavují pulty našich knihkupectví. Věk zázraků mezi tyto literární patvary rozhodně nepatří.

Ukázka z knihy:

Třídy byly celý den poloprázdné, nebo – to záleželo na úhlu pohledu – poloplné. Desítky lavic zůstávaly neobsazené, docházka se většinou nekontrolovala. Jako by některé děti skutečně byly vytaženy ze země k nebesům, tak jak to křesťané očekávali, a nás ostatní tu nechaly, nás děti vědců a ateistů a těch prostě méně zbožných.
Učitelé nám doporučovali, abychom během vyučování neposlouchali zprávy, ale jedno dítě mělo rádio a všichni jsme měli mobilní telefony.
Na různých místech zeměkoule začala propukat gravitační nemoc. Stovky lidí měly symptomy závratě, slabosti, únavy. V tělesné výchově odpadly některé děti při běhu na jednu míli, poté co se začaly popadat za břicho a stěžovat si na nevolnost a záhadné bolesti. „Nemůžu si pomoct,“ říkaly. „Je mi zle.“
Učitelé předstírali, že je to netrápí. Ale u oběda všichni v učitelském koutku sledovali zprávy. Viděli jsme výraz jejich tváří, když se dívali, jejich unavené oči, svraštělá čela, jejich neskrývaný strach.
(Thompsonová Walkerová, K. Věk zázraků. Předl. L. Čižmárová. Brno: Jota 2012, s. 53–54.)

Knihu Věk zázraků vydalo nakladatelství Jota