Variace na téma lidského hlasu

Recenze

Vytvořeno 21. 8. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Jan Kameníček patří do české literatury už dlouhou dobu, publikovat začal poměrně brzy a s jeho jménem je spojeno nejen množství knih, ale i rozhlasové hry a televizní scénáře. Jeho autorský styl je nezaměnitelný a oslovuje především čtenáře, kteří upřednosťňují hlubší čtenářský prožitek i za cenu komplikovaného pronikání do podstaty díla. Jeho nová kniha Ikarovy monology autorův rukopis nezapře. Ani její anotace v pochopení příliš nepomůže, charakteristika díla jako volně spojených textů je příliš vágní, a tak po knize sáhnou spíše čtenáři, kteří se již s Kameníčkovými knihami setkali.

Knihu otevírá Příběh milovaného hlasu, volně zpracovaná hra Jeana Cocteaua Lidský hlas. Je to polovina dialogu ženy, telefonní rozhovor, který vede s mužem, jenž ji opouští. Protichůdné pocity – zoufalství číhající v nastávající samotě a snaha neodradit jím milovaného muže – dávají prostor k vyjádření celé škály výrazových prostředků. V sedmdesátých letech hlavní a jedinou roli v této hře ztvárnila Jaroslava Adamová. Jan Kameníček nepoužil pro svou knihu prostý překlad Cocteauova textu, posunul jej v čase poněkud dopředu. Hrdinka se nepotýká a libovůlí manuálního přepojování telefonní ústředny, využívá relativního přepychu mobilního spojení. Stále ale zůstává opuštěnou ženou, jejíž duše přetéká pocity, ve kterých se sama velmi obtížně orientuje.

Příběh milovaného hlasu jakýmsi nejasným způsobem předurčuje celou knihu. Obsah na konci prozrazuje strukturu díla. Jan Kameníček nezapře svůj zájem o hudbu, jenž se už několikrát odrazil v předchozích knihách, například Rekviem za kantora Bacha či Vznik románu v sonátové formě. Způsob, jakým autor řadí jednotlivé části Ikarových monologů skrývá podobnost s hudební formou. Na začátku je téma (Příběh milovaného hlasu), následuje dvanáct variací a skladbu ukončuje Coda (Příběh lidského hlasu). V klasické hudební skladbě by variace měly odrážet a rozvíjet téma, Kameníčkovy texty jsou však od první části obsahově vzdálené. Čtenář souvislost nevidí na první pohled, může si ale některé jejich aspekty ztotožnit, je to však výhradně v čtenářově kompetenci  a v závislosti na jeho zkušenostech a prožitcích, tím se může radikálně lišit od hlediska samotného autora. Určitě v tom budou hrát roli marné touhy a nemožnost poznání všech spojitostí.

Ve dvanácti variacích, které mají vždy v názvu slovo „příběh“, pracuje autor s velkým počtem motivů. Ty se opakují v různých souvislostech a tvoří jedno z pojiv jednotlivých textů. Nejčastěji to jsou telefonní hovory, spojující variace se vstupním tématem, nemocný bratr, strýc, cigarety a popel z nich, touha po malování a rýmy. Nápadné a zajímavé jsou také pocity, že se hrdina nemůže hnout z místa, a zacházení s ním jako se zvířetem, evokované příkazy určenými psovi. Zvláštní roli hraje postava otce, synova vzpurnost se dá srovnat s Ikarovou, která vede k záhubě. Na rozdíl od báje však umírá otec, jeho smrt způsobí zpřetrhání vazeb syna k otci a znemožnění pozdějšího smíření.

Název Ikarovy monology zdánlivě odkazuje na předchozí Kameníčkovu knihu Daidalova zoufalství, ve skutečnosti lze ale nalézt málo spojujících bodů, mimo názvy inspirované starým mýtem a mottem Ericha Steinmanna, kterým obě knihy začínají. Povídky Daidalových zoufalství jsou propojeny velmi volně, texty Ikarových monologů balancují na rozhraní povídek a kapitol, mohou sice stát samostatně, vytrženy z kontextu celé knihy, ale spolu tvoří kompaktní celek.

Stejně jako v předchozích knihách – zejména se to týká děl Dům, Konvikt a Vacant – probleskují i Ikarovými monology kafkovské tóny. Iracionální neschopnost nebo neochota opustit daný prostor je společný Kameníčkovým i Kafkovým hrdinům, Kameníček pro ně ale jakési řešení nachází. Ještě víc ale Kameníček cituje sám sebe. Scény v prádelně v kapitole Příběh z prádelny a Příběh ptačího krále mají svůj předobraz v knize Konvikt, jen východisko je poněkud odlišné, i když v obou případech vedou cestou brutálního násilí. Knihu Jana Kameníčka, stejně jako hudební skladbu, uzavírá Coda, ve které se opakuje většina motivů vyskytujících se v předchozích textech. Její název Příběh lidského hlasu variuje i název první kapitoly – tématu – Příběh milovaného hlasu.

Ikarovy monology se tématicky ani stylově neodchylují od předchozích významných Kameníčkových děl. Není pro čtenáře jednoduše uchopitelná a umožňuje různé interpretace. Autor pracuje s jednotlivými motivy, které v textu vystupují jako symboly, jenž jsou občas málo srozumitelné. To ovšem není výtka, snadno pochopitelné symboly ztrácejí své kouzlo a jednoznačnost ubíjí představivost.

Knihu Ikarovy monology vydalo nakladatelství Dybbuk