Smrt, Soud, Nebe, Peklo - Čtyři poslední věci na Světě

Recenze

Vytvořeno 18. 8. 2012 2:00

Autor: Lenka Krausová

První díl u mě prošel poněkud ostřejší kritikou. Ať už se mi chtělo, či nechtělo (přiznávám, první možnost je správná), druhou část jsem si pořídila a musím říct, že nelituji. Otázkou je, jak dopadne závěrečný svazek této trilogie, který utvoří a uzavře můj celkový názor na příběh a jeho ztvárnění. Z úvodu jsem však udělala závěr a takto krátké představení vám dozajista nic nenapoví. Vzhůru tedy k představení pokračování Levé ruky boží od anglického spisovatele Paula Hoffmana. Přichází Čtyři poslední věci...

V úvodu knihy nás autor šikovně obeznámí s událostmi, jež se staly v prvním díle. Vzhledem k jisté složitosti některých vztahů a dějových linií se jedná o velké plus, neboť si osvěžíte to, co vám v paměti neutkvělo. Stále platí, že děj se odehrává ve světě, který se zmítá někde mezi dvěma katastrofami. Příběh se přesouvá především od událostí kolem hlavního hrdiny, kterým je asi patnáctiletý chlapec Cale navrátivší se do svatyně vykupitelů na Střelecké stráni, k někdejšímu Calovu kamarádovi Kleistovi. Ten se k mému překvapení stal jednou z důležitých postav. Oddělil se od skupinky snažící se dohnat Cala a vydal se svou vlastní cestou.

Cale plní téměř veškerá přání nejvyššího vykupitele ve svatyni Bosca, avšak přetváří si je k obrazu svému a diktuje si požadavky, na něž má dle jeho samého nárok. Vždyť sám Bosco mu řekl, že on je Boží dílo, které Zemi zbaví lidského plémě a očistí ji. Proč by se měl tedy držet zkrátka? Půjde Boscovi tak zvaně na ruku a stranou sám vymyslí, jak se z vykupitelského područí vymanit. Zdárně mu k tomuto začne dopomáhat Váhavý Henri, přítel Cala, který se jednoho dne objeví ve svatyni. Podaří se jim vykupitele, kteří nepřestávají bojovat proti antagonistům (a de facto proti všem ostatním národům), přelstít? A kolik při tom vyhasne životů?

Nebudu popírat, i ve dvojce jsem byla nucena se probírat zdlouhavými pasážemi, které mně osobně nic nedávaly. Ono přece jen popisovat jednu bitvu – a to ještě ne nijak závratně velkolepou – na spoustě stran, kde jsou hustě nasázena písmena jedno vedle druhého, bez jakékoliv přímé řeči či světlého okamžiku zajímavosti, je pro čtenáře úmorné. Nejsem přece na hodině dějepisu, abych četla přesně do detailu, kdo který nástroj a k čemu použil, jak se používá šroubek upevněný dole vlevo. Krátce, věcně, výstižně, čtivě, že mě stránky pohltí – takto by měl autor postupovat po celou dobu, ale u bitev jako by přehodil výhybku. Naštěstí po většinu čtení jsem se nemohla odtrhnout a i pro mě tolik bolestivé bitvy měly zajímavé pasáže, zvláště popisy soubojů jeden na jednoho, způsobená zranění a trefná přirovnání: „Jednomu z vykupitelů uťal temeno hlavy, jako by to bylo vejce, které si memphiská dáma chystá k snídani.“ (Hoffman, P.: Čtyři poslední věci. Praha: Knižní klub 2011, s. 126). To je zkrátka něco pro mě.

Velmi mě bavily a potěšily myšlenkové pochody jedné z postav nad sestrojením kanonu:
„Dokážu-li vystřelit dvě koule čisté substance proti sobě, dokážu taky vystřelit železnou kouli na jiného člověka. Představte si, co by takový vynález umožnil. Voják vyzbrojený něčím takovým, i kdyby to mohl použít jen jednou, by nepochybně nepřítele zranil nebo zabil – možná dokonce víc než jednoho. …“
„Sám ale vidíte, že chci-li dosáhnout cíle své celoživotní práce, musím vymyslet, jak z kovové roury vystřelit pevný předmět.“
(Hoffman, P.: Čtyři poslední věci. Praha: Knižní klub 2011, s. 135)

Stejně tak je úžasné číst, jak vzniklo označení pro kleptomana, o odlišnosti kultur malých národů žijících od sebe jen kousek. A bezpochyby vtipnou vložkou je popis seznámení vykupitelského chlapce s procesem početí.
A tak se i na třetí díl těším, tentokráte ve větší míře, než tomu bylo u Čtyř posledních věcí. Bohužel vydání závěru nemá zatím konkrétní termín, odhaduje se však až na počátek příštího roku (v originále).

Knihu Čtyři poslední věci vydalo nakladatelství Knižní klub