Hloupost jako afrodisiakum lidstva

Recenze

Vytvořeno 6. 9. 2012 2:00

Autor: Petr Měrka

Základní zákony lidské blbosti je kniha vzešlá z pera italského historika Carla M. Cipollyho. Je sestavena ze dvou na sobě tematicky nezávislých esejů, které se však chtě nechtě snoubí v postavě člověka. Tvora to pudového, a přestože obdařeného inteligencí, i značně iracionálního, jenž jedná v drtivé většině případů pod vlivem emocí, jež ho směřují výhradně k uspokojování svých vlastních potřeb, a to charakteru převážně spjatého s animálnem.

Ústředním hnacím motorem mu je chtíč, který však nutně neznamená sexualitu. Carlo M. Cipolla nám hravou a humornou formou předvádí letmý nástin výkladu dějin za užití netradičního úhlu pohledu. Ten ke všemu stylem svého vyprávění opatřil hávem laskavého humoru, který si z člověka neutahuje, nýbrž ho nabádá k tomu, aby se sám nad sebou zamyslel.

Asi největším naším bludem je svět, v němž fyzicky přebýváme. Ten by se dal připodobnit k průsvitné bublině, jež vyplňuje naše já. Každý z nás je sám sobě mikrokosmem i makrokosmem. A i když to nevíme nebo si to nechceme připustit, žijeme odděleni od skutečnosti jako takové. My se realitu soustavně pokoušíme přizpůsobit poloze svého psyché, což deformuje náš pohled na jsoucno a znesnadňuje nám tak jeho adekvátní definování.

V první části Základních zákonů lidské blbosti, jež je tvořena esejí věnované Úloze koření (a obzvláště pak pepře) v hospodářském vývoji středověku, se třeba dozvíme, že za pád říše Římské může primárně otrava olovem nebo že pepř je mocné afrodiziakum.

„Vzrůst spotřeby pepře přispíval k větší bujnosti mužů, a ti, obklopeni spoustou krásných žen uzavřených v pásech cudnosti, projevili nečekaně obrovský zájem o zpracování železa – z mnoha se stali kováři a skoro všichni se dali na vyrábění klíčů. To mělo dva závažné důsledky:
a) stále častější výskyt příjmení Smith (tj. kovář) v Anglii. Schmidt v Německu, Ferrari, Ferrario či Fabbri v Itálii a Favre, Febvre, Lefevre ve Francii.
b) rozvoj evropského hutnictví, které se definitivně odlepilo od země a vstoupilo do fáze „self-sustained growth“.
(Cipolla, C. M. Základní zákony lidské blbosti. Přel. J. Vacek. Argo: Praha, 2012, s. 34 - 35)

Druhá část je pak zasvěcena tématu, jehož název je identický s titulem knihy samotné. Cipolla však nepoužívá výraz blbec, nýbrž hlupák.

Bylo by zavádějící předpokládat, že hlupákem nemůže být vysoce inteligentní člověk, třeba vědec či dokonce nositel Nobelovy ceny. Hloupost si nevybírá. Hlupák neví, že je hlupákem a jediným jeho účelem v projevu vezdejším je tudíž škodit, a to mnohdy i ve svůj vlastní neprospěch.

Cipolla své vývody týkající se osvětlení důvodu tohoto faktu doprovází četnými grafy, pravé podstaty se však podle něj dobrat nejde, a i proto jsou účinky působení hlupáků, ať už na jednotlivce či celou planetu, o to katastrofálnější.

Stran hlupáka neexistuje totiž žádná adekvátní obrana. Nevíte, kdy ani odkud na vás zaútočí. Není proto výjimkou, že takový člověk velice snadno nabude vysokého společenského statusu a kolikrát dosáhne i na politický post. Za příklad nám dobře poslouží poslanecká sněmovna kteréhokoli demokratického státu v soudobém světě.

Proto nás nemůže překvapit frustrace rozumného člověka, který je hnán tlupou „oligofreniků“ do ústraní. Cipolla nás před těmito existencemi varuje. Tvrdí, že nárůst takto postižené populace přivede jakoukoli zemi nevyhnutelně do záhuby.

Na závěr bych chtěl poukázat, v souvislosti s tímto druhým Cipolliho esejem, na geniální knihu Spolčení hlupců od J. K. Tooleho, kde se úplně na jejím začátku uvádí tolik výstižný citát vztahující se k Cipolliho eseji:

‚Když se na světě objeví génius, pozná se podle toho znamení, že se všichni hlupci proti němu spolčí.‘ (Jonathan Swift – Myšlenky o rozmanitých věcech.)
(Cipolla C. M. Základní zákony lidské blbosti. Praha: Argo, 2012, s. 110.)

Knihu Základní zákony lidské blbosti vydalo nakladatelství Argo