Drsná poetika magického poblouznění

Recenze

Vytvořeno 8. 9. 2012 2:00

Autor: Petr Měrka

Už po několika stránkách Šťastného muže od Arta Paasilinna, populárního finského spisovatele, mi připadla na mysl reminiscence Zvonokos Gabriela Chevalliera. Tito dva autoři mají toho hodně společného. Jednak svým laskavým humorem a potom i formou psaného projevu. Oba používají vesměs jednoduchý jazyk a krátké členění vět. Jejich poetika nepostrádá kouzlo vtipné nadsázky, s níž definují spletité nitro člověka a jeho povahy.

U obou se můžeme setkat s karikujícími prvky. Jednotlivé dějové situace a jejich vyústění pak mnohdy evokují klasickou němou grotesku. Podobně jako Chevalliere i Paasilinna se nám snaží elegantně a s nonšalancí sobě vlastní poodhalit háv lží a přetvářky, jimiž se obestírá člověk, byť ne vždy tak musí činit úmyslně. Hlupáci vesměs žádný konkrétní motiv ke svému zhoubnému konání mít nepotřebují. Jednají impulsivně a veškeré jejich snahy vedou k destrukci, z níž nevzejde nikdy nic dobrého.

Šťastný muž by se dal chápat i jako pohádka pro dospělé. Zlé skutky jsou vždy potrestány a dobro zvítězí. Žádný čin se neobejde bez následku, avšak ty se bezezbytku striktně straní jakéhokoli negativního vyznění. Nejedná se o převratnou a stylotvorně objevnou literaturu. Jde spíše o četbu relaxující, obyčejný příběh se vším, co k němu přináleží.

Tento román vám na chvíli dopřeje zapomenout na svět, v němž jsme nuceni setrvávat, a který je plný starostí a problémů. Člověk podléhá stresu a únavě. Paasilinna nám představí obyčejného hrdinu v podobě skutečného chlapa, který nikdy neklesá na mysli a životním nástrahám čelí s nebojácnou důstojností. Není třeba vždy čestný, ale také se nedopustí žádné vyložené křivárny. Je houževnatý a přímočarý. Samozřejmě však disponuje patřičnou dávkou lstivosti a zdravým selským rozumem.

Na této postavě nám Paasilinna demonstruje, že apatie není cesta. Staňme se rozhodnými, vzepřeme se zavedenému pořádku prolezlému korupcí a dalšími četnými nešvary. Postavme se na vlastní nohy, nespoléhejme na druhé a vzdorovitě řekněme: Ne!

Samozřejmě je nutné i pro to něco konkrétního učinit. Ne každý k něčemu podobnému nalezne odvahu. Vážíme si svých jistot. Uvědomujeme si totiž, jak křehké jsou jejich základy. Máme strach zbavit se stereotypu. Bojíme se změny a děsíme se každého následujícího dne. Stagnujeme a degenerujeme. Zapomněli jsme na své dětské sny a adolescentní ideály. Pozbyli jsme schopnosti spontánně se radovat a být bezstarostní. Zvážněli jsme a není s námi žádná legrace. Jsme nepřirození.

A všechno toto pokřivuje naše charaktery, stáváme se mravními kreaturami. Bez uzardění jeden druhému škodíme, vzájemně se pomlouváme a snažíme se tak říkajíc: S každým vyjebat.

Paasilinna nám ukazuje, jací ve skutečnosti jsme. Vlastně se jeví být výjimečně bystrým psychologem, který vypráví příběhy mírně bizarní, ale snadno uvěřitelné.

„Jäminki proklínal své příbuzné, že jsou chudí. Teď by potřeboval bohaté příbuzné, kteří by pomohli rodovému statku odrazit se ode dna a opět vzkvétat. Ani manželka, bývalá děvečka, nic neměla. Že si musel brát zrovna děvečku, teď by potřeboval dědictví po nějakém majiteli polností! Co vůbec na té své babě před čtyřiceti lety viděl: Když se teď díval na svou ženu z chudé rodiny, bylo mu těžko, ztloustla jako bečka. Ano, život a náhoda umějí být kruté.“
(Paasilinna, A. Šťastný muž. Přel. V. Piskoř. Havlíčkův Brod: Hejkal, 2012, s. 146)

Knihu Šťastný muž vydalo nakladatelství Hejkal