Ďábelské bonmoty

Recenze

Vytvořeno 11. 9. 2012 2:00

Autor: Petr Měrka

Svým způsobem se dá u nás zatím poslední vydaná kniha Chucka Palahniuka Prokletí považovat za mírně rozpačitou, neb její kvality jsou v jistých aspektech značně nevyvážené.

Jiří Pavlovský v doslovu píše: „Prokletí, pokud ho pojímáme jako román, není zrovna nejlepší Palahniukovo dílo.“

Veškeré výtky, jež bychom k této jeho knize měly, by se týkaly obsahu. Téma, jež si zvolil, se dá formálně zařadit do sféry sci-fi, ačkoli veškeré popisy jsou veskrze pojímány realisticky.

Nemůžeme si však být jisti peklem, nebo aspoň ne tím po smrti. Životní peripetie nám pak přivodí na mysl, že ho zažíváme vlastně už nyní, během naší existence vezdejší, nebo se přinejmenším jedná o to, co se nazývá očistcem.

Co však je nepopiratelné, je Palahniukovo literární nadání. Jeho věty jsou jakoby vytesány do kamene. Popřípadě by se dal užít příměr z úst Daniila Charmse, ruského mistra absurdity, který tvrdil, že próza by měla mít důraz, jako kdyby vás autor udeřil slovy do obličeje a to s podobným účinkem, jakého byste docílili desetikilovým kladivem.

Palahnuikovo zacházení s jazykem se dá považovat bezezbytku za brilantní a jednotlivé kapitoly Prokletí nepostrádají nádech esejovitosti, přičemž nám neodbytně připadne na mysl mistr bonmotu Oscar Wilde. Tito dva autoři mají překvapivě mnoho společného. Zde si dovolím užít citát připsaný druhému z nich, kdy se snaží definovat, co je to cynismus.

„Cynismus je umění vidět věci takové jaké jsou, a ne takové, jaké by být měly.“

Palahniuka lze chápat jako velkého kritika zmlsané společenské smetánky, přičemž neschází i jisté sociální ladění. Svým způsobem se v případě Prokletí dá konstatovat, že ve vztahu k běžné knižní produkci se stále jedná o víc než slušnou literaturu, která dalece převyšuje průměr. Takže v čem vězí jádro radioaktivního pudla výše zmíněné výtky? Těžko popsat. Ale určitě se jedná o příběh samotný. Máme ho brát jako frašku, literaturu určenou mládeži holdující světu fantasy, nebo snad satiru? Možná by bylo vhodnější, kdyby se Palahniuk v této své knize nesnažil zasadit vyprávění do uměle vytvořené fiktivní skutečnosti, ale bezezbytku se podržel skutečnosti jako takové.

Hlavní hrdinka, obtloustlá inteligentní dcerka rodičů, jež jsou hvězdami v show-businessu, třináctiletá Madison se údajně a za blíže nevyjasněných okolností předávkuje marihuanou, později se však ukáže tato formulce jenom jako zástupná, přičemž opravdová příčina je poměrně morbidní a krutě výsměšná. Jenomže čtenář, i přesto jak je kniha kvalitně napsaná, má neodbytný neurčitý pocit, který nejde adekvátně uchopit, avšak je přesto na abstraktní úrovni téměř nepřetržitě přítomný. Něco nám nesedí. Dalo by se konstatovat, že Prokletí schází opravdovost.

Jakékoli dílo, ať se pohybuje v kterémkoli z žánrů, by nemělo postrádat vnitřní autenticitu, neboť bez ní se s ním potenciální čtenář bude jenom těžko jakkoli identifikovat. Nicméně jsem přesvědčen, že i přesto vás Palahniukovo Prokletí vyloženě nezklame.

Ukázka z knihy:

„Jen se na to koukněte,“ ozval se Archer a ukázal nám ten výhled máchnutím jedné ruky v kožené bundě, širokým obloukem. „Dámy a pánové, dovoluji si vám představit Oceán promarněného spermatu…“
Podle Archera všechen ejakulát vyplýtvaný za celé dějiny lidstva při masturbacích (přinejmenším od Onana) stéká sem dolů a tady se hromadí. Vysvětluje nám, že podobně i všechna krev prolitá na zemi stéká dolů a sbírá se v pekle. Všechny slzy. Skončí tu i všechny chrchle a flusance, které dopadly na zem.
(Palahniuk, Ch. PROKLETÍ. Přel. R. Podaný. Odeon: Praha 2012, s. 43 – 44)

Knihu Prokletí vydalo nakladatelství Odeon