Zloděj Ilmar, dějství druhé

Recenze

Vytvořeno 13. 9. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Zloděje Ilmara a jeho přátele opustil Sergej Lukjaněnko – a my s ním - v okamžiku, který nenechal nikoho na pochybách, že jejich osudy budou pokračovat. Zatímco ruští čtenáři si museli na dokončení napínavého příběhu počkat téměř tři roky, česká vydání obou dílů Lukjaněnkovy dilogie Hledači nebe byla k dispozici téměř současně. Oceňuji, že nakladatelství Argo a Triton neprodlužovala utrpení zvědavých čtenářů.

Oba díly jsou spolu dějově svázány, jeden bez druhého nemá smysl. První díl Chladné břehy dobrodružství rozehrává, seznamuje nás se zákonitostmi a uspořádáním Lukjaněnkova světa, podnítí čtenářův zájem a nechá kulminovat napětí. Ve druhém dílu – Nadchází ráno – stál autor před těžkým úkolem. Musel udržet dynamiku děje a překonat laťku, kterou prvním dílem nasadil velmi vysoko.

Ilmarovu skupinu čeká několik úkolů. Je před nimi cesta, nejprve chaotická, při níž se její členové vzájemně hledají, posléze se před nimi začíná rýsovat konkrétní cíl, který vytýčí Marcus, mladý princ, jenž všechny ostatní stmeluje. Přidávají se další a další lidé, Vykupitel, za kterého Marcuse považují, okolo sebe musí shromáždit dvanáct apoštolů. To dává autorovi příležitost plně rozvinout svou variantu křesťanství. Pohrává si s myšlenkou, jak by se mohl vyvíjet svět, kdyby se změnilo pár důležitých maličkostí. Co kdyby Herodovo vraždění neviňátek splnilo svůj cíl? A co kdyby Bůh již nechtěl svého syna znovu obětovat? Lukjaněnkova mytologie není zcela jasná, ale význam mnoha křesťanských mýtů není také průhledný a autorův záměr není vymýšlet úplně jinou realitu, pouze modifikovanou. Část, ve které se věnuje teologii, je poněkud pomalejší, ale je to kompenzováno poutavostí a fascinací vyvolanou způsobem, jakým do sebe zapadají jednotlivé střípky Lukjaněnkova křesťanství.

Přes filozofické úvahy hojně rozeseté v knize nejde o nudné čtení. Kromě výtečných akčních a napínavých scén se čtenář může nechat unést Lukjaněnkovým specifickým smyslem pro humor, který je založený na pronikání detailů našeho skutečného světa do jeho. Jsou to nenápadné zmínky, například jména a detaily některých postav. Letec a básník Antoine, toužící po smrti za kniplem kluzáku připomíná Antoina de Saint-Exupéryho, důstojník stráže Arnold, svalovec a vídeňský rodák, evokuje postavu jiného svalovce – Arnolda Schwarzeneggera. Podobný vtip použil autor v knize Hvězdy, ty studené hračky, kde si mimozemšťan Počtář říká Karel podle svého oblíbeného zpěváka Karla Gotta. Nešetří ani ironickými poznámkami na adresu ruských reálií, místy přechází až k satiře. V popisu ruské sauny se opravdu vyžívá:

Jenže začalo to nejpřekvapivější…
O tom, že se Rusové v láznchí šlehají holemi, jsem už slyšel, ale nevěřil jsem tomu. Ukázalo se, že drby nelžou. Jen to nebyly hole, ale větve svázané do podoby koštěte. Těmi větvemi mě lázeňský začal šlehat – a když jsem se pokusil vstát, přidržel mě kolenem, lump! …
Pět minut mě zpracovával větvemi. Potom mě málem na rukou vynesli z „páry“ a strčili do bazénu se studenou vodou.
(Lukjaněnko,S. Nadchází ráno. Praha: Argo a Triton, 2012, str.145.) 

Sergej Lukjaněnko umí bravurně pracovat s postavami. Přestože se okolo Marcuse pohybuje dvanáct postav, dokáže každé z nich vtisknout výrazný a odlišný charakter. Jednotlivé dvojice svérázných apoštolů dokonce reprezentují protipóly. V této odlišnosti a zdánlivé nesmiřitelnosti spočívá jejich význam jako doprovodu prince Marcuse. Každý z nich má naprosto jinou představu o štěstí a ideálním uspořádání společnosti.

Dynamický děj nabírá ke konci ještě větší obrátky. Stejně jako v ostatních svých knihách má i v této Lukjaněnko schované ještě nějaké to eso v rukávu, které se, i když zbývá už jen pár stránek, pořád ve hře neobjevuje. Ale čtenář, který už má nějakou tu Lukjaněnkovu knihu přečtenou, ví, že se na konci přece jen objeví. A stejně jako jindy, myšlenkový proces hlavního hrdiny, který ho vede ke konečnému rozhodnutí, je složitý, mírně zamlžený a v podstatě intuitivní. Ztotožnění čtenáře s Ilmarem je spíše na emotivní než logické úrovni, a i když jeho postoj respektujeme, máme z něj nakonec stejně rozpačitý dojem, jako Ilmar sám. Lukjaněnkovy konce nejsou schématické, jediné nač se můžeme spolehnout, je to, že hlavní hrdina jedná podle svého vlastního mravního kodexu, a ne pro svůj prospěch.

Dilogie Sergeje Lukjaněnka patří mezi jeho zdařilá díla, a přestože mezi jeho prvním vydáním a vydáním v českém jazyce uplynulo dvanáct let, neztratilo nic na své originalitě a poutavosti. Díky vydavatelstvím si mohl český čtenář užít celé dobrodružství v jednom „zátahu“ a nemusel na první díl navazovat po dlouhé odmlce. Alternativní svět a teologie, kterou autor nabízí, čtenáře nutí k přemýšlení o detailech současného křesťanství i o hypotetickém spravedlivém uspořádání společnosti.

Knihu Nadchází ráno vydala nakladatelství Argo a Triton