Quo vadis, Postgenerace?

Recenze

Vytvořeno 16. 9. 2012 2:00

Autor: Marek Lollok

Jako postgeneraci označuje Miroslav Balaštík českou básnickou generaci 90. let. Celou svou argumentací dotaženou v poslední kapitole sumarizující úvahou s názvem Hledání nových cest však naznačuje, že zvolený termín postgenerace je nálepkou s mnoha výhradami provizorní a do jisté míry nouzovou – žádná vhodnější se však pro daný fenomén nenabízí.

Básníci postgenerace totiž v pravém slova smyslu generaci netvoří; spojuje je jen to, že do literárního života vstoupili – různými cestami – právě v oněch divokých 90. letech. Vydání prvních sbírek však ne vždy odpovídá jejich skutečnému vzniku; mnozí ze spisovatelů ještě na vlastní kůži poznali cenzuru komunistického režimu a svůj debut mimo případný samizdatový či exilový okruh museli odložit.Jedná se převážně o básníky narozené v 60. a 70. letech 20. století, přičemž zralý věk jejich tvorby do značné míry připadá do doby definované mnoha post-: postrevoluční, postkomunistická, postmoderní.

S odstupem a snad i nadhledem dobře desetiletí se Miroslav Balaštík snaží utřídit nejvýznamnější básnické tendence, které se v české literatuře na konci milénia vyskytly.

Záměrně zdůrazňujeme slovo tendence (někdy jde dokonce o ojedinělé jevy), neboť o jednoznačných směrech se v tomto mnohohlasém a hodnotově zrelativizovaném období dá mluvit stěží. Situace náhlého srůstání tří zavedených literárně komunikačních okruhů, navíc po léta striktně separovaných, byla mimo jiné příznačná překotnou snahou dohnat veškeré dluhy minulosti. Balaštík pohledem literárního vědce i zkušeného nakladatele líčí zakládání a stejně rychlé zániky nejrůznějších nakladatelství a projektů, přičemž s přehledem a v souvislostech pojmenovává jejich průvodní jevy. Vyvozuje, že snad nejvýraznějším rysem novodobé české literatury je oslabením významu její mimoestetické funkce, de facto poprvé od vzmachu písemnictví v národním obrození. S tím také souvisí vyprchávání všeobecné představy o umělecké hierarchičnosti.

Jako mnohé jiné studie o nové české literatuře zahajuje Balaštík své úvahy okřídleným odkazem na inspirativní esej Jiřího Kratochvila Obnovení chaosu v české literatuře; jako literárnímu vědci a kritikovi však Balaštíkovi nezbývá, než se v údajném chaosu pokoušet nalézat řád. Odráží se od zrekapitulování velmi rozvrstvené diskuze, která provázela porevoluční vydání knihy Petra A. Bílka „Generace“ osamělých běžců. Už tento osobitý, do značné míry žurnalistický a trhnutím opony času značně poznamenaný pokus zmapovat mladou básnickou generaci oficiálně publikující v 80. letech prokázal, jak obtížné je u nových tvůrců kategorizovat je do spřízněných proudů a škol, např. podobně jako tomu bylo u předcházejících generací sýsovsko-žáčkovské, resp. florianovsko-skálovské.

Ještě v první třetině 90. let vykrystalizovalo intuitivní volání po jednoznačně definovaném generačním směru ve dvou manifestech, jednak v textu Jaromíra Typlta Rozžhavená kra publikovaném v časopise Iniciály, jednak v článku Skrz Petra Borkovce a Martina C. Putny. První prosazoval prolomení hluchého období razantnějším postupem inovativnosti, druhý naopak pokorným „klasickým“ pohybem. Balaštík nejen kompiluje, ale i hodnotí dobové odezvy na tyto iniciativy a všímá si, že jejich skutečný mobilizační účin byl pramalý. Ambivalenci, různorodost a neustálé hledání tváře nové české poezie pak vystihují už samé názvy jednotlivých kapitol: Čekání na básníka, Avantgarda versus klasicismus, Mezi zátiším a bojištěm, Čekání na kritika apod.

Pro aspoň povšechnou orientaci Balaštík nabízí svou Typologii mladé básnické generace, stať, kterou pod totožným názvem již dříve publikoval v časopise Tvar a pro nynější potřeby poupravil. Po vytknutí základního aspektu české poezie 90. let, tedy převládajícího individuálního a individualizujícího přístupu sledovaných autorů k tvorbě, Balaštík přece jen jistým způsobem rozčleňuje českou poezii, když zavádí čtyři její základní typy – magický, empirický, reflexivní a spirituální. Typ magický se vyznačuje volným vztahem k realitě, nechává se unášet imaginací, někdy až artistickou jazykovou hrou; k jeho inspiračním zdrojům se řadí surrealismus. Jako představitele jmenuje autor Karla Jana Čapka, Petra Čichoně, Jaromíra Typlta atd. Oproti této linii staví typ empirický, inspirovaný především světem vezdejším a reálnou životní zkušeností. Empirický typ má být citlivým vnímatelem naší situovanosti v čase a prostoru, z tohoto důvodu bývá jeho charakteristickým postupem evidence a výčet. Reprezentanty této oblasti jsou ostravští básníci Petr Hruška a Petr Motýl, Vít Kremlička, v některých sbírkách pak částečně i jiní. Další kategorie se pak vztahuje k představě čehosi vyššího, v určitém smyslu náboženského – jde o typ spirituální. Tento typ má v historii české literatury rovněž na co navazovat (Reynek, Zahradníček, Holan, Skácel); podle Balaštíka ho zastupují tvůrci jako Pavel Kolmačka, Bogdan Trojak, Martin Josef Stöhr. Posledním zvláštním typem je typ reflexivní, orientovaný na vlastní básníkovo „já“. Jeho bytostným projevem je zpochybňování jakýchkoli apriorních jistot a tematizace existenciálních otázek. V jistém smyslu je typ reflexivní kombinací všech předešlých poetik; jeho příklady jsou Jaroslav Pížl, Martin Langer, ale i Petr Motýl a Petr Hruška.

V příkré opozici jsou dle Balaštíka pouze typ magický a empirický, poměr reflexivní vs. spirituální exponovaný na horizontální ose přiloženého schématu je spíše jen odlišnou realizací téhož vztahu. Autor typologie upozorňuje na její modelovost zabraňující úplnému postihnutí odstínů konkrétních projevů, což je však samozřejmé nebezpečí každé vyhraněné kategorizace.

Útlá, ale informačně vydatná Balaštíkova monografie je velmi přehledným syntetizujícím pohledem na zatím příliš neprozkoumaný výsek novodobé české literatury. Zabývá se popisem jak primárních, tak sekundárních textů. Bylo by zajisté přínosem doplnit obraz české porevoluční poezie a její reflexe podobně propracovaným pojednáním o už rovněž završeném prvním desetiletí nového milénia.

Ukázka:

„Ačkoliv básnická generace 90. let nevnesla do poezie žádný dramatický zvrat, dokázala literární tradici v mnoha směrech s pokorou i sebevědomím přetavit do současného tvaru. A ačkoliv ono surrealistické heslo [tj. Všechnu moc imaginaci!] už nebudí zájem ani protesty, ačkoliv je pro většinu společnosti dávno nesrozumitelné, zůstává zde i díky mladým básníkům dál, všemu navzdory.“
(Balaštík, M.: Postgenerace. Zátiší a bojiště poezie 90. let 20. století. Brno: Host, 2010, s. 145)

Knihu Postgenerace. Zátiší a bojiště poezie 90. let 20. století vydalo nakladatelství Host