Vypadaná pírka Vráně dorostla

Recenze

Vytvořeno 26. 9. 2012 2:00

Autor: Petr Kuběnský

Kdysi jsem, ještě jako teenager, viděl na videu film Vrána. Tou dobou už jsem se zajímal o komiks, takže jsem věděl, že jde nejen o slavný film, patrně nejopěvovanější dílo Alexe Proyase, ale hlavně jsem měl v paměti, že předlohou byl ještě slavnější grafický román. Film mě zklamal. Šlo o příběh nesmrtelného chlápka, který se vrátil ze záhrobí, aby nakopal zadek gangu, který zabil jeho samého a jeho snoubenku. Teprve po mnoha letech, když se mi do rukou dostal původní O'Barrův komiks, jsem pochopil, že chyba snímku nespočívala v neschopnosti režiséra, ale v samotné ideji knihu poměrně doslovně zfilmovat.

Mějme to napaměti, protože se k filmu ještě vrátíme. Pro neznalé je však zapotřebí přenést se úplně na začátek. V roce 1978 přetrhne O'Barrův život tragická nehoda. Opilý řidič vrazí do auta jeho přítelkyně, která právě jela budoucího kreslíře vyzvednout. Dívka je na místě mrtvá a James O'Barr nemá daleko k psychickému zhroucení, a proto se raději nechává naverbovat k mariňákům. Vojenský dril ho totiž alespoň trochu odvede od neustávajících výčitek. Na základně v Berlíně v roce 1981 je talentovaný kreslíř pověřen zakázkou na doprovodné ilustrace ve vojenských manuálech. Při této příležitosti se rozhodne, že svým pocitům dá průchod při tvorbě černobílého komiksového příběhu o pomstě a vykoupení. V práci pokračuje nadále i po návratu do Států. Po dokončení hledá nakladatele. V roce 1989 se k vydání uvolí malé nakladatelství Caliber Press. Ještě před vydáním posledního ze čtyř sešitů ale zkrachuje a až o dva roky později se depresivního komiksu Vrána ujímá vydavatelství Tundra Publishing. V kompletní podobě v rámci jedné knihy však O'Barrovo dílo vyjde až v roce 1993. Na vzrůstající oblibě nezávislého grafického románu se podepíše i filmová adaptace dokončená v roce 1994, kterou poznamená nešťastná smrt známého herce Brandona Lee. Ve velkých odstupech následují ještě tři díly filmové série, které z původního příběhu zachovávají jen koncept vyprávění o chlápkovi, který odmítne smrt, aby mohl likvidovat padouchy (například démonické motorkáře s tváří Dannyho "Machete" Treja). Všechna tři pokračování, včetně béčkového seriálu, jsou pozoruhodným příkladem filmařské fušeřiny.

Příběh prvního Proyasova filmu však poměrně vzorně kopíruje děj knihy. Hlavnímu hrdinovi Erikovi znásilní a zabijí nadopovaní gangsteři před očima jeho milou Shelly, pročež se neopomenou zbavit i jeho samého. Vrána, která má Erikovu duši přenést na onen svět, mu však umožní, aby se navrátil mezi živé a rozpoutal mezi zločinci krvavé peklo. Erik, který příznačně převezme identitu Vrány, posílá do zásvětí jednoho padoucha po druhém a propracovává se až k vůdci bandy, který je zároveň hlavou místního podsvětí.

Jak si může čtenář povšimnout, i po rozvedení děje jde o velmi jednoduchý příběh bez velkých kliček. Avšak zajímavosti komiksu nahrává noirová atmosféra (klasika hardboiled kriminálek Raymonda Chandlera ostatně připomíná v komiksu i úryvek z písně Robyna Hitchcocka), nápaditá akce, i sugestivní bezvýchodné ladění, dosvědčující alespoň v tomto ohledu autobiografičnost. Pro film však jde o obtížně převoditelnou látku. Ze stránek komiksu sálá přesně odměřovaná beznaděj a temnota, které z hlediska vyprávění nahrazují absenci příběhu. Přestože je na O'Barrových perokresbách znát, že byl v době psaní svého díla nováčkem v oboru, autor nepostrádá to nejdůležitější - vizuální cítění. Díky tomu rozvrhuje políčka komiksu do nápaditých kompozic, kde se šedivě stínované snové retrospektivy střídají s přísnou černou linkou současnosti.

Vrána je vlastně andělem pomsty s tváří zfetované máničky, která si svůj vzhled vypůjčila zčásti od klauna, z části "od toho chlápka z The Cure". Když někdo takový vyleze na plátno, nemůže začít citovat Baudelaira, Rimbauda a Voltaira - jako to dělá s oblibou komiksový hrdina - a nevypadat u toho směšně. Zkrátka, co unese kniha, ne vždy snese film. Proto se dál raději bavme o O'Barrově grafickém románu a rádoby kultovní snímek ponechme stranou.

Už jsme naznačily, kde leží klady knihy. Výtek není moc a ne všechny leží na bedrech původnímu autorovi. Přesto lze říct, že retrospektivy, které nás seznamují s harmonickým soužitím Erika a Shelly, jsou harmonické až k přeslazenosti. Jejich kýčovitost lze ospravedlnit snad jen faktem, že jsou nám předkládány skrze mysl hlavního hrdiny, který je nahlíží černobílou optikou tragického romantického rozervance se sklony k idealizaci svých vlastních vzpomínek.

Romantizující opar také podtrhávají již zmíněné citace poezie "prokletých básníků" a jiných autorů. Tady ale opět narážíme na úskalí. Tentokráte je však na vině překladatel. Zatímco u Rimbauda překlad obstarala persona nejpovolanější, totiž Vítězslav Nezval, mnozí jiní spisovatelé a hudebníci, z nichž si O'Barr nějakou tu repliku vypůjčil, takové štěstí neměli. Kdokoli tato přebásnění obstarával, scházel mu cit pro harmonii a plynutí, vlastní Nezvalovi. Zdaleka nejhorší konstelace nastává ve chvíli, kdy se pokouší veršovat sám O'Barr. Jeho patetická a nepovedená báseň Anodynum je pak završená neinvenčním překladem z dílny bůhví koho. Výsledek je tristní.

Je ale načase si vysvětlit, proč psát recenzi na titul, který je u nás díky nakladatelství Comics Centrum už několik let známý. O'Barr se totiž nedokázal smířit s podobou, v jaké Vrána na začátku devadesátých let vyšla. Vinou nezkušenosti autora musely být některé již nakreslené pasáže na poslední chvíli před tiskem z knihy vytrhnuty. Ten totiž netušil, že komiksové sešity se tisknou a vážou na rotačkách, které spojují vytištěné archy do svazků o šestnácti listech, a přebytečné strany, jež se do normy nevešly, se tak musely z komiksu vyřadit. Jejich originály se prý dokonce ztratily a James O'Barr je musel pro nové vydání překreslit ze zachovaných kopií. Do finální podoby komiksu se také nedostaly některé zamýšlené pasáže, které ani nespatřily světlo světa. Autor v předmluvě zmiňuje, že ho omezovaly jak vlastní kreslířské limity, tak i citové bloky navázané na vlastní vzpomínky. Proto najdeme v novém vydání celé dvě kapitoly navíc. Zatímco první s názvem "Jiskrný kůň" skvěle završuje snové vyprávění v brilantní paralele vztažené k Erikovým výčitkám a dává tak konci příběhu mnohem silnější katarzní vyznění, druhá, tentokráte vzpomínková, pasáž "O Vánocích v srpnu" není z hlediska příběhu ani funkční, ani relevantní a kniha by se bez ní docela dobře obešla.

Doplněné vydání Vrány si jistě pozornost zaslouží a je chvályhodné, že Comics Centrum zařídilo překlad už rok po vytištění americké předlohy. Změny v knize však nejsou tak převratné, aby majiteli některého z předchozích českých vydání stály za koupi. Alespoň pokud není ortodoxní fanda O'Barrova opusu. Jistou výhradu si neodpustím ani k propagaci, která novou verzi Vrány ze strany nakladatele doprovází. Tisková zpráva Comics Centra je prošpikovaná zavádějícími a "přiohnutými" údaji, nemluvě o tom, že nepovažuji za šťastné pokusy prodávat komiks skrze řadu nešťastných příhod, ať už se váží k filmu nebo jeho předloze (obzvlášť, obestírá-li někdo mystičnem fakt, že nakladatelství, které Vránu v roce 1993 vydalo, o celých šest let později zkrachovalo).

Závěrem lze však říct, že ač je O'Barr mužem jediné knihy, je to kniha zatraceně dobrá. Právem lze mluvit o její vlivnosti na komiksové médium (obzvláště na jeho nezávislou odnož). Vrána vyčnívá jak pečlivou ruční kresbou kombinující tuš a stínovací techniky, což je samo o sobě v době počítačového kolorování vzácností, tak i hutnou atmosférou, a pokud vám v knihotéce tenhle klenot chybí, je letošní rok tím pravým pro splácení dluhů.

Knihu Vrána vydalo nakladatelství Comics Centrum