Každý potřebuje svého netvora

Recenze

Vytvořeno 8. 10. 2012 2:00

Autor: Lenka Martinková

Kniha Volání netvora od Patrika Nesse (podle námětu Siobhan Dowdové) mě přesvědčila, že žádné dílo nejde soudit podle obalu, anotace nebo toho, co zná člověk z doslechu. Navenek se totiž tvářila naprosto jinak, než jaká byla ve skutečnosti. Ačkoli některá slova jsou tabu, hned je jasné, o co v příběhu jde. Ale nenechte se mýlit…

Conor žije jenom s maminkou. S tátou se vídá občas, když náhodou přijde od „nové rodiny“ z Ameriky. A pak je tu neoblíbená, přísná babička, která Conorově mámě má pomáhat. Na hrdinu je toho moc – ve škole ho šikanují, má děsivé sny a mamka má rakovinu (právě jedno ze slov, která nebyla nikdy v knize použita). Tehdy se u něj v pokojíčku objeví netvor a chce si popovídat. Tolik aspoň říká anotace. Jenomže nic není takové, jak se zdá…

Conorovi je třináct let, ale je pochopitelné, že se chová mnohem vyspěleji. Vždyť na něm leží blaho celé rodiny. Jeho mamce je často kvůli léčbě špatně, a přestože ví, že se nemoc stále zhoršuje, věří, že nakonec všechno dopadne dobře. Jako protiklad k ní se objevuje netvor starý jako sám svět. Těžko říct, jestli je pesimista, nebo jenom realista, ale v každém případě čtenáře poněkud zklame. Podle anotace by totiž člověk čekal sice (ne)tvora, avšak takového, který by Conorovi posloužil jako psycholog nebo straší brácha-utěšitel. Opak je pravdou. Netvor se jeví spíš panovačně a krutě, jenomže účel světí prostředky a on nakonec Conora přinutí, aby si přiznal pravdu: ne všechny příběhy končí happyendem. Později do děje zasáhne Conorova babička a táta, já však chtěla představit především výrazné a důležité postavy, jež čtenáře provází takřka celou knihou.

Možná by se dalo říct, že se děj odehrává v poněkud depresivním prostředí: Conor bydlí v domě u hřbitova, odkud za ním také přichází tis. Není zvláštní, že právě k němu své naděje upírá chlapcova matka? Následují (o nic optimističtější) návštěvy nemocnice a Conor se postupně stěhuje k babičce, jejíž dům připomíná muzeum, s čímž později Conor spolu s netvorem udělají krátký proces.

Aby však příběh nebyl stále jen temný, občas se hrdina s netvorovou pomocí přenese do minulosti. Ale ani tady to není zrovna idylické. A navíc se všechno pomalu, ale jistě zhoršuje.
O správnou atmosféru se starají ilustrace Jima Kaye, které člověka nutí přemýšlet, jak vlastně byly vytvořeny. A skutečnost je víc než překvapující. Jsou jakoby zamlžené, což dokonale vystihuje náladu příběhu, přitom však odhalují to, co je pro čtenáře důležité.

Děj, ať je jakkoli smutný, se pokouší čtenáře donutit, aby se zamyslel nad tím, jestli před sebou náhodou také netají pravdu o svém okolí. Každý tak získá jakéhosi netvora, který ho – stejně jako Conora – přesvědčí, že musí vyprávět čtvrtý, nejkrutější příběh, a podívat se pravdě do očí. Máte k tomu odvahu?

Kniha získala hned dvě ocenění a obě si plně zaslouží: Carneieho medaili za výjimečnou knihu pro děti a mládež a Medaili Kate Greenawayové za mimořádnou ilustraci.

Ukázka z knihy:

Příběhy jsou nejdivočejší ze všech šelem, zaburácel netvor. Příběhy vyslídí svou kořist, doženou ji, a nakonec zadáví.
„To vždycky říkají učitelky,“ namítl Conor „Ale těm taky nikdo nevěří.“
Až ti dovyprávím třetí příběh, pokračoval netvor bez ohledu na Conorovy výhrady, povíš mi za to čtvrtý.
Conor se v netvorově sevření začal svíjet. „Já neumím vyprávět.“
Povíš mi čtvrtý, opakoval netvor. Povíš mi pravdu.
„Jakou pravdu?“
Žádnou jen tak ledajakou. Budu chtít slyšet pravdu ukrytou ve tvém NITRU.
(Ness, P.: Volání netvora, s. 46)

Knihu Volání netvora vydalo nakladatelství JOTA